Noc.

Jde volným krokem velká, mocná tiše

přes lesy, lada, paláce a chýše,

jak zjev, jenž oděn v temno sterých stínů,

jde spící zemí, která sotva dýše.

Na čele zlatý vínek se jí třpytí,

ve vlasech plno zářných světel svítí,

ret němý však a líce bez pohnutí –

klid hluboký a posvátný kol zříti...

Tak spěje dál. Jen časem někde stane,

co slza hvězdou se zraků jí skane –

to tam, kde osten bídy spáti nedá

nebohým srdcím, duši rozervané...