NOC

Jde slepá zarudlými výpary noc spitá,

jež z denní vřavy, zápasu a krve, zášti,

se vznesly v atmosféru otrávenou

a v páry choré, jež se jako příkrov hrobní klenou,

nad zemí vrávoravým krokem, hnusem sytá,

jak hýřil opilý a svadlý, ve špinavém plášti;

zem’ bez ducha a bez vlády a údy obnažené,

jak hetéra si vředovitá v kalu temnot hoví,

jed v kvasu divém vdechuje, a smrt z ní emanuje;

je ticho husté kol, je slyšet’ svátý

jak mrtvé skučení zvuk šerý soví,

a topící se v kalné dáli roztoužené

sten poslední, jak svět by v skon se nesl klatý,

by posléz’ unik’ tortuře, jež život sluje...