Noc.

Noc vábná, teplounká jak dívčí obejmutí!

Sto tisíc hvězdiček pláň nebes pokrývá;

vše kolem ztichlo již, strom každý bez pohnutí,

jen ob čas procitna mdlou hlavou zakývá

a sype květů dešť – a usne. – Pod perutí

pak bůžka Morfea zem celá spočívá.

Jen v dálce u řeky, kdes v šerém olšin taji

své písně slavíci v báj noci klokotají.

Jak vše to velebno! Co něhy neobsáhlé,

ó noci, družko má, v tvém dřímá náručí!

Co božství zjevuje, kam touží srdce sprahlé,

co řídí čápů let, nás písním naučí,

co nitrem ozve se jak z dálky zvuky táhlé,

co sny mé vyzlatí, v tlum vášní zahučí:

to vše, ó mistryně, vše plynouc pod tvou ruku

se pojí v akkordy a jásá ve souzvuku!

A souzvuk v srdci mém! Žal, co mým zmítal citem,

když tužeb ruiny řad množily mých ztrát,

bol zašlou pro mladost, kdy vlásků aksamitem

v líc dívku zulíbav, já blah jsem mohl hrát,

trud, ve tmách všednosti kdy za naděje kmitem

jsem, bloudiv, zoufal si, žil, zmíral nastokrát –

vše skolébá tvůj dech, tvé kouzlo spojí k smíru

a duch můj očistěn plá hvězdou ve všemíru!

A já zář nadšení, ó báji nevystihlá,

pramáti přírodo, v tvou metám prohlubeň!

Zřím, jak tmy roztály, jak bludů tma se zdvihla,

zřím budoucnosti svit, snah nových vzrůstat peň,

zřím, ve škebli jak snů se perla činů mihla,

v tvé řízy záhybech svých příštích písní žeň,

jež na mne usednou jak květy na keř hlohu –

zřím, lásce jak učíš mne k sobě, k lidstvu, k bohu!