NOC.

Když zrakem duše své se dívá, sestupuje

po zašlých pěšinách, křů houštím, stromů tmou...

A plníc údolí v něm jako na dně sluje

si usedá, hovořit s duší mou:

Trav omlazenou vůni přivívá mi k líci

vždy přísná, vážná, však dny nové slibující...

V mou duši zírajíc své hvězdy obrážívá,

i výšku, hloubku svou, svých hodin němý spád,

hor lesnatými průseky se dívá,

jsou její hvězdy milliony ztrát

a její ticha čekají, jak naděj dlouhá,

jak smrt jsou smířená a sladká jako touha...

Víc ode mne než lidé chce, než den, jenž minul,

neb z krajin útěch její moc jde magická...

Den nový roznítit zná po dni, který zhynul,

zná černým rouchem setřít krev, jež tekla tragická,...

a mlčet jako věrnost hrdá, nekonečná

pohledem upřeným až do zámezí věčna...