NOC.

V mrazivé měsíčné záři,

jež v oceli do modra hraje,

na stole přede mnou revolver

se leskne ironicky.

Posměch to nad mojí bídou,

nad blouznivým bušením srdce,

nad celým životem, prací –

ten posměch jedovatý!

Beru zbraň do ruky. Jaká to

gravura jemná a antikvitní!

Styl vzkříšený starých mistrů

jak vítězně z ní svítí!

A cítím: sníh a mráz venku,

hlad s bídou plíží se zákeřně,

před mými dveřmi již číhají –

a v tobě zapomnění!

Tisknu zbraň k čelu. Jak hoří!

A ocel chladí to plání.

Tisknu ji horečně k čelu

a chci již konec, konec!

Jak všechny děti fin de sièclu.

Mazlit se se svojí smrtí,

hrát s jedy a prachem a dýkou,

a přec jít dále v život!