NOC.

Zrádcové boje a světla, mé prsty se zabořovaly

v jidášskou hromadu zisku.

Jak troud, který čpavě a vystydle pálí,

s krvavě natřených pysků

vinul se marnivý dým,

čís oči se v mozek mi propalovaly

pohledem kočičím,

v ruce jsem cítil kostlivce hnát,

na prsou ležel mi kouř, plazivý, dusný, černý,

a nemoh jsem hrát

a nemoh jsem dýchat a z mrtvolné herny

jsem na chladnou terasu do noci zvonivé vyšel.

Kde zřely mé oči

a kde jsem už slyšel

ten chvat a ten vzruch a ten let?

Nade mnou, pode mnou, se mnou se točí

široširoký svět.

Vkročil jsem do chladu na pavlán,

jenž visí nad jezerem?

Je trám, je krok můj rozhoupán,

a tančí vzduch, já kapitán

vyplouvám půlnočním směrem,

a dýchám a velím a jsem.

Teď řinčivě loď má, houpavá zem,

kotvy své zvedá, a vítr jí do plachet duje.

Věnčena guirlandou stříbrných hvězd,

hladinu ztišenou brázdí a nádherný slaví svůj vjezd

na širé, závratné moře, a prostorem, prostorem bez mezí pluje.

Zpívají hvězdy: „Bezvětrým vanem

střásáme k zemi sluneční prach,

nad sestru vzlétáme, hasnem a planem

v odvěkém křížení kroužících drah,

nic není v klidu, v míru ni stání,

vše kolotání a vání, proud,

smrt je jen zdání –

zdar s tím, kdo s námi chce plout!“

Zpívá má krev: „Jsem hořících světů

ohnivá krůpěj a v plamenech kvetu,

od srdce šlehám k horečným lícím,

sžírám se proudem obrozujícím,

a není chvíle, ni chvíle chvil,

kdy horký můj rytmus by nebušil.“

Zpívá to zdola: „Ve věčna moři

golfický proud jsem já, čas.

Jsem ten, jenž nese a tvoří

všechny, všechny vás:

chvíle, jež mrou, a vlny, jež z vlny se rodí,

půlnoci, prostor, dny,

a tebe, má lodi,

tvé lodníky rudé, hvězd kytky a sny,

unáším v zápas, v život a změnu,

sám s sebou se o závod ženu,

sám sebou do běhu hnán,

já nejbouřnější a nejdivočejší, já jediný, svatý oceán.“

Byl trojzpěv ten v tanec můj vpleten,

když vkročil jsem nazpět v sál,

tón zvonů, houslí a fléten

mi v ústrety hrál,

byl jediný vonný květen,

kde dřív puch mrtvolný vál.

Dech růžových cítil jsem rtů a třikrát o misku zlatou

jsem zazvonil zlatem, a trojí tou rozjařen ztrátou,

já smál se jak zchudlý dobrodruh král.

Do města nočního vzedmutých vln

jsem vracel se, vášní a tajemství pln,

bratr hvězd, dítě času a planoucí tvor.

Když spánek mi na víčka klesl,

mně zdálo se: k zlatému poli se snesl

meteor.