NOC.

Noc kolem vlní se, tak tichá, příšerná,

tak nevýslovně pustá...

už oko znaveno tím zřením do černa

a neklid tajně vzrůstá.

I mlčí polí pláň, i mlčí doubrava,

ni topol nepohne se,

jenž stíní truchlý kříž, jenž do tmy vyvstává

jak zřícenina v lese.

I kolem na skály, jež kraji obrubou, –

se věsí ticho děsné,

co věstí hrůzy moc: že dýše záhubou,

jíž v jícen všechno klesne.

Vzduch těžký jako krov, jenž rakev přikrývá,

již slza nepokropí...

a hlucho nicoty chmuř žasu prochvívá,

a shlazuje své stopy.

Té noci propastí můj duch se proplétá,

a myslím že se kácí – –

ni „s bohem“ nešepce mé srdce do světa,

a samo dokrvácí. –