NOCI.

Juž noční šero zemí stlalo

svůj hedvábný a černý vlas,

a oko luny bledé plálo,

jak stříbrných těch květů jas.

Ó noci, noci, čelo snivé

mne sladké zlíbat svoje nech,

a melodie tvoji tklivé

nech naslouchati sladký dech.

To blahu zašlé člověk chytne,

jako v louce dítě motýla,

když zaniklo to blaho třpytné,

jen žal skráň moji postýlá.

Ó noci, noci čaruplná,

ty jediná mé boly zvíš,

byť chladná vánku tvého vlna,

přec bolu mému ulevíš.

Tak blízko v tomto okamžení,

tvá náruč a tvůj černý vlas

jak tichých čarných zvuků schvění,

pro mne zní čarný zlatý hlas.

Na tvojích křídlech zlatotkaných

jsem šťastný kdysi, šťastný byl,

ty víš, že z květů mojích svaných

mně chudý lupen jenom zbyl...