Noci. (I.)

Ó kolikrát jsem, tmavá, vítal Tebe,

ať mládí trpkost v hrdé duši vřela,

když v tmách tvých pro vždy pochovati chtěla,

čím touží marně, co ji věčně střebe.

Dnes teprv znám, jak lichý výsměch zebe

a víc čím snaha výš se k světlu střela,

by jako Ikar v prachu bídně mřela,

když křídel vosk mu ztavil’s, hrdý Febe!

V taj tmy a smutku, pojď, si, duše, lehnem.

Však dříve všecky mosty k Idealu,

nechť krví srdce ztmelené jsou, sžehnem.

Kaž den svou všední moudrost v tupém klidu,

že velkým lze být, spokojit se v málu

mne učí noc, jež pohřbí všecku bídu.