Noci. (II.)

Však na vždy nepohřbí ji – ráno vstane

a objeví se na prahu tvých dveří

a nevíš, zda tě ve tvář neudeří

a tato nachem studu nezaplane.

Snad větru každým nárazem blíž vane,

snad pod tvým oknem po tmě číhá v keři,

snad v noci parou, lodí k tobě měří

a prvním svitem dne ti k loži skane.

Ó noci, nastav jí své všecky roušky,

spleť ze všech provaz, který nejlíp škrtí,

bych mír moh’ píti posledními doušky!

Ó vezmi masku stínu, masku smrti,

jen od mých rtů vzdal hořký pohár zkoušky,

mne stokrát zahrň, než mne bída zdrtí!