NOCÍ JSME PLULI.

Nocí jsme pluli,

břehy neznámé,

a tma zelených hlubin

uspala vesla.

Ta tíže dálek zastřených

a němá síla hvězd

beztvárným ulehla smutkem

do našich očí.

A němý stesk dál tiše s námi plul

a v jeho mlčení

my báli jsme se slova.

Druh druhu v oči zřel,

na něco jak by čekal.

Snad kosmu odpověď,

snad horkých slzí proud.

A přišla chvíle ta bolestně slavnostní,

uprostřed pralesů

na olověných vodách,

jak zázrak pohanům:

Kdes v hloubi skrývaný

se zachvěl obraz země,

a odraz širých niv ve třpytu slzí hrál,

a my ji uzřeli

tu zemi smutně krásnou,

ubohou rodnou zem.

A píseň ta, kterou jsme nezpívali

tam doma v hospodách a na oslavu mrtvých,

ta píseň náhle,

nikým neslyšena,

výkřikem táhlým prolomila ticho

a šerý pedál vod

do smutné noci zněl.