NOCI MÍR SE S NEBES CHÝLÍ...

Noci mír se s nebes chýlí

do krajiny pouspané;

s dálných výší, z širých mílí

závan tajemný jen vane,

přes utichlá širá lada

sotva snivě zaševelí...

Všechno tichne v této chvíli...

Na obzoru velká lůna

stoupá jako leknín bílý.

Smutek a s ním utišení

zvolna stříbrem z luny kane,

v srdce lidská teskně padá...

Je to jedna z oněch chvílí,

kdy se unavená hlava,

jako maně,

poznenáhlu dolů chýlí,

klade do sklamané dlaně.

A v té ticha zbožné chvíli,

po tom všem, co nám zde vzalo

k vášnivému žití síly,

meditujem’ zadumaně:

Proč jsme vlastně vůbec žili.

Marně žili, marně snili...

Snění krásné, snění svaté,

hýčkalo nás v loktech bílých,

na dosah co ruky bylo,

ukázalo v dálných mílích:

Obraz z lidství očištěný,

Obraz Ideální Ženy.

A tak, bychom nyní žili,

tak, bychom se ukojili,

příliš jsme se svojím sněním

rozhýčkali, vytříbili.

Ženskost, jež svou vůni ptýlí

nekonečně odstíněnou,

slabé Elsy, útlé Víly,

fantom krásnější a bílý,

fantom jmenujeme ženou...

Noci mír se s nebes chýlí

do krajiny pouspané...

Vzduchem, jako z dálných mílí,

přes uspaná širá lada

utišení smírné vane,

v srdce mé se němě vkrádá...

Všechno mlčí v této chvíli.

Velká lůna na obzoru

stojí jako leknín bílý...