Noci na Arkoně. (I. Dobrou noc!)

Převlídně přijal mne hostitel nový,

svlíkl mi plášť a tázal se sladko,

nejsem-li hladov. Neměl však nic, leč

vajíčka s šunkou. „Bohové!“ chtěl jsem

zvolat, jak každý ve starých hrách, těch

falešných totiž, řve brněný hastroš,

kdykoliv shlídne neb opouští scénu.

Chtěl mi to nahradit zábavnou řečí.

Sedl a začal vyprávět živě,

jaká dnes loď sem připlula s hostmi,

kolik jich bylo a kolik jich bývá.

Oknem a dveřmi blýskalo moře,

hluk jeho zaléhal hrdě a slavně.

Potom když viděl, že řeč ta mne baví,

zrovna jak pastora, který tu seděl

se dvěma menšími studenty syny

(odkudsi z východních Prus byl – tak pravil,

ze krajů zněmčených – sám se mi přiznal;

po jídle se syny modlitbu šeptal),

vyprávěl dále s podivnou chutí,

pozdní snad večer pomáhal tomu,

z života drsných rybářů, plavců,

šílený živel jak lodi sem zahnal,

zahnal a ztroskotal. Ráno jsem spatřil

na zdi jména těch ubohých lodí.

Oknem a dveřmi svítilo moře,

šum jeho bujným zněl, junáckým smíchem.

Na podzim co tu bývá prý bouří,

jaká je zima divoká, pustá,

vesnice vůkol hluboko leží,

nebývá možno vyjíti pro sníh;

nadarmo oheň v kamnech tu praská,

nadarmo leží ve stole karty;

odloučen maják i hostinec trčí;

za to však skřivánek první jak milý.

Tak on všelicos příjemně mluvil.

Tuleně též nám ukázal hbitě,

kterého sám prý chytil a vycpal.

Byl jsem však nemluvný – moře jsem slyšel,

svobodnou mluvou jak rozpíná hruď mou.

„Pán by as lehl?“ on s úsměvem ptal se.

„Vzduch náš je silný a dřímotu snáší.

Tak jenom na horách člověk si zchrupne.

Najednou jako by smrt tiše přišla,

člověk už leží jako by zabit,

prsa jen pozvolna široko dmou se,

do tváří vstoupá ruměnec horký,

jak by se do duše vrátila mladost.

Tak zrovna bývá před vzchodem slunce:

noc ještě cítíš, a východ už rdí se.

Bezděky člověk zamyslí se tu,

jako když před ním tiché spí moře.“

An tak mluvil, shon slyším, tleskot:

herojským vlny zpívaly rytmem.

„Co v tobě dřímá, tělo tu spící?

Ztlumená bouře či bolest či štěstí?

Či snad jen líná, zívavá nuda?

Až ty se vzbudíš, vzkypí tvá bouře?

Či budeš zpívat na chvíli štěstím?

Či budeš dusit prohořklé srdce?

Tak je mi, zřím-li na tělo spící;

jako když hledím na ztichlé moře.

Avšak, vidíte, proto mne láká

moře i život, věčný ten zápas

s příměřím krátkým, s nejistým koncem.“

Z dálky to dunělo bouravým tlukem,

kypícím vzruchem, tvůrčí jak dumou.

Pravda, moudře můj hostitel mluvil?

Byl to též zkušený otec a děd též,

dlouho tu býval majáku strážcem.

Snad také proto tak hovořil vážně,

že tady seděl pruský ten farář.

„Snad bude východ slunce dnes krásný.

Mám snad zbudit? Stojí to za to.“

Takto mluvil hostitel dvorný,

když tu služka červenolící

se svíčkou přišla a k dřevěným schodům

na půdu vedla mě v pokojík světlý.

Měsíc v něj šilhal jak zvědavý chlapec.

Okna nepřiléhala; všude,

od dveří, od oken vítal mne vítr.

Za to ten rozhled! Byla již půlnoc.

Po moři rozlil se měsíc, tak bílý.

Zář jeho v náruč chytaly vlny,

v dálku ji nosily se smíchem dětským,

trousíce po cestě stříbrné vločky,

třepení zlaté, jež házely na břeh.

Kamsi až.do dálky lesklo se moře

temně zelené s magickým svitem,

s pozadím černým, bájivou chmurou.

Žhoucí pruh jak po lodi brázda

vlek’ se tu kamsi až v mystickou dálku,

jako by rytíř přejel tu gralský.

K tomu ty hvězdy sršivé, čisté!

Hned by ti mysl vstoupila v loďku,

po zlaté dráze té na ostrov plula,

na vzdušné hrady s arkýři, věžmi,

se pěvci ballad, s výkvětem paní,

s hlaholem rohů, ohařů vytím,

s kořistí zázračnou ze svaté země,

s gotickým dómem, tužbou všech tužeb,

zkamenělou modlitbou lidskou,

na zvucích varhan kde ulétá mysl

do končin rajských, k lučinám hvězdným.

U moře věru středověk básnil,

nočnímu nebi on uloupil kouzlo,

máj když byl na zemi mámivě vonný.

Já však se těšil na moře jasné,

s nebem kdy lehkým se o závod modrá,

rozhřáto zdá se líbáním slunce.

Slunce – toť život, a moře – to síla!

Pod sluncem klas roste, růže i píseň.

Pod sluncem u moře zpíval i Homér.

Zavřel jsem okno, však stále jsem slyšel,

moře jak pod okny mluví mi ze sna.

Dlouhými oddechy hruď se mu dmula,

tichounko běžely chychotné vlny

po jeho prsou, s tajeným smíchem,

tichounko běžely k bílému břehu,

až náhle zašplíchly, zatleskly hlasně.

Děti tak s otcem hrají si v loži,

skotačí, smějí se, válejí, škádlí.

Volným tak šplíchaly, tleskaly tempem –

cítil’s, jak zdravý, klidný to oddech,

jaké to nadlidské tělo tu dřímá.

„Dobrou noc, milý, neznámý obře?“