Noci na Arkoně. (II. Geirrödh a Svjatogor.)

Ulehl jsem. Ale kterak usnout?

Pod mým oknem šplounaly si vlny,

tleskaly a třískaly jen o břeh.

Jak by vlny mohly takto zvučet,

kovovým tak zvukem kterak hlučet?

Rekové to vrátili se z boje,

na zem házejí své těžké štíty,

těžké štíty, meče ocelové.

Země od nich řinčí, břehy září.

Snad že také brzy počne píseň?

Vítězstvím snad zarokotá struna?

Cítím, cítím – hlava jako v ohni:

tiše jako mlha vystupují

šeré báje, pradivoké mythy.

Se protějších břehů skandinavských

mílové já slyším dunět kroky

obrů, chechtot surový a šprýmy,

na to klení, nad pekelnou vřavu,

bouchání pak o zem a zas smíchy,

jak jsem to kdys čítal v staré Eddě.

Jistě že tam pranice se strhla:

Thorr hromotluk pere se tam s obry,

a jim všem se z dálky směje Hödur,

slepý bůh tmy. A obřisko Geirrödh,

lstivý, drzý, před jeskyní leží,

zrzavou on hlavu vložil na klín

zlatovlasým dcerám, ouží bradu,

hýbá nosem, jak mu češou vlasy,

mrká, štíří se a tluče nohou:

„Kdybych já tak potkal Svjatogora,

utopím ho, lotra, jako kotě.“

Nezamukly dcery, mřely strachy,

sám on obr řeči své se šklebil.

Co tak Geirrödh nadýmal se žabsky,

Svjatogor tam na severu seděl,

na bílé až Rusi; tak jen seděl

v rovině jak hora, v oblacích až

maje hlavu; obříček to ruský.

A jak dýchal, dýchal – chladným vzduchem

teplý jeho dech se valil v západ

jako mlhy. Řekli byste: „Kouří,

hle, a z jaké dýmky! Vždyť to sopka!“

Tak on seděl, obříček ten ruský.

Slyšel vše a vše, co Geirrödh mluvil.

Myslil: „Podřímni si, chlapci řeční!“

Ale chlapci nedalo to klidu:

„Kdybych já tak potkal Svjatogora,

oškubám mu hlavu, ba i bradu,

oškubám ho, hrome, jako husu!“

Trhly sebou zlatovlasé dcery,

vzkřikly strachy – on však jen se šklebil.

Pohnul pyskem Svjatogor tu hrozný:

„I utři si bradu, pyšišvorku!“

Ale chlapci nedalo to klidu,

nedalo to klidu pyšišvorku:

„Kdybych já tak potkal Svjatogora,

ať jsem baba, když mu nevytrhnu

obě uši jak kohoutu ocas!“

„Obě uši jak kohoutu ocas?“

Svjatogor si po něm opakoval,

dech vypustil jako šerou horu.

„Co ten klučík všechno nablábolí!

Dvě má dcery, tak před nimi mluví!

Jaká potom kázeň má být v lidech?

K vůli dcerám potrestat ho třeba,

nechať zvědí, mrav že vládne světem,

a že kletba každého hned stihne,

kdo jak Geirrödh nečistou má hubu.

Dám já tobě, kluku, naučím tě:

Obě uši jak kohoutu ocas!“

Takto mluvil, takto podumal si

Svjatogor náš, obříček to ruský,

oddechl si – mhou se zatměl obzor.

A když v mrazivém a čistém vzduchu

teploučký dech jeho roztratil se,

na nohou stál obříček náš obr,

hlava jeho kdesi pod hvězdami,

ramenoma, zdá se, zboří nebe,

při nejmenším aspoň rozrazí je.

Rozkročil se, ach jaký to rozkrok!

Jeden krok, a u moře byl Baltu,

Balt překročil jako mlýnskou strouhu

a už stojí v zemi skandinavské

před jeskyní zrovna Geirrödhovou.

Do sluje hned dcerky prchly s křikem,

prchly jak dvě slípky před luňákem.

Hle, a obr, Svjatogor náš milý,

usmívá se, rtoma jen si hraje,

jak tu stojí, na Geirrödha hledí.

„Tuším, že jsi před chvílí tu řečnil?

Na dně mořském, že prý písek sladký

a že rád bys olízal ho trochu?“

Takto pravil, rtoma jen si hraje.

Roztřásl se Geirrödh hrozným strachem?

„Přísahám ti, Svjatogore, poslyš,

že jsem vždycky sousedem ti věrným,

věrnějšího sotva v zemi najdeš.

Neruš, prosím, svatého nám míru!“

Svjatogor však jen se pousmíval:

„I jen hleďme, jakýs ty to řečník!

Na slova, zřím, pořádnou máš hubu!“

A když řek’ to, s úsměvem tak dobrým

za kštici on Geirrödha hned zdvihl,

– byl to také obr, kolohnátek pěkný:

Svjatogoru skoro po pás sahal –

vyzdvihl jej, zatřepal jím lehce

jako mrkví, když ji vyrveš zemi.

A když jím tak hravě zatřepetal,

„Máš prý žáhu, sousede můj věrný?

Od toho je dobře ochladit se –“

řekl mu a žblunk s ním na dno moře.

Vystříkly hned vlny polekané,

vystříkly až k nebi vysokému,

postříkly i hvězdy rozzářené

a pobřeží kolem do daleka.

Z jeskyní hned vyletěli obři

i kde jaký bradáč pídimužík,

a ti všichni div nepukli smíchy

vidouce, jak z vody leze Geirrödh,

kterak kleje, otřípá se z vody,

vykrucuje promočenou bradu,

kope do skal, jež mu v cestě leží,

kamení že na vše strany lítá,

až pak rychle zmizel ve své sluji.

Dlouho ještě ozýval se chechot,

s trpaslíky, s obry smálo se i moře,

a já leže smál se z plných prsou

s těmi obry, pídihochy, mořem,

smál jsem se těm nehorázným obrům

i těm starým, divobujným bájím.