Noci na Arkoně. (IV. Rhapsodie.)

Co se tak třepetá posvátná korouhev?

Co že tak praskají krovy a trámoví

ve věži vzdorné, Svantovítově?

Podmílá moře ji bouravou vlnou snad?

Hnulo snad základy břehů těch bělostných?

Zadul, zaúpěl vichr přenáhlý,

od břehů dánských přiletěl neviděn,

obejmul věž a obletěl chrám,

zděný násep a ohradu dřevěnou,

kde se to hemží jen, blýskotá zbrojenci,

vojsky, a k věži se navrátiv vysoké,

znovu ji objal, a zaúpěv divoko,

vrhl se do vln, že zastříkly zoufale:

„Arkono, s Bohem buď, ubohá!“

Lesknou se na moři dánské koráby,

lesknou se na výspě dánští zbrojenci.

O překot na lodích svinují plachtoví,

vzduté na báně vichrem zběsilým,

od břehů zrádných rozjíždějí se;

o překot na výspě Dánové vrážejí

na násep nezdolný, na pyšnou ohradu,

nazpět jak pěna však odrážejí se.

Do moře burného na skále křídové

Arkona trčí, kolkolem chráněna

mocností bohův a s jediné strany jen

důmyslem lidským. Tvrz to posvátná.

„Po tři už neděle o tvrz tu pekelnou

lámeme oštěpy, ničíme řady své.

Což snad už ďábel silnější Boha jest?

Kde že jsou zástupy andělů, nebešťan,

o jichžto pomoci, biskupe, kázal jsi,

když jsme sem připluli ve slavný Hod boží,

svatého Ducha kdy světíme seslání?

O jeho přispění zdali jsi nemluvil?

Kde že jest jaký duch, moji vůdcové?

Mluvte, zjevte mi svůj již důmysl!“

Takto nevrle Valdemar mluvil král,

samého Boha dotknuv se rouhavě,

ve staně nádherném, opodál Arkony.

Na stůl pohodil přílbici s nánoskem,

na kterém vyryt byl vítěz všech vítězů,

přibitý na kříž, by lid zbavil křížů všech.

Brně šupinatá nemohla utlumit

rozruchy prsou porážkou vzlícených,

hvězdnaté ostruhy řinčely po staně

hněvivou ozvěnou pádných kročejů.

„Což i ti Pomořští chtějí mne zraditi,

jako už zradili pokrevnou Arkonu?

Kdež dosud vězí Kazimar, Bojislav?

Baví se zpěvem snad králové Pomořští?

Psí to vždy povaha, kdo se už odrodil.“

Mlčel však s pohrdou biskup Absolon,

mlčeli vůdcové nevolí rudnouce,

Esbern Snare a Suno Ebbason.

Z vysoka svítí slunce přejasné,

sálavým žárem tráva povadla.

Do moře burného na skále křídové

Arkona leskne se tvrz jako nadzemská –

uvadá síla dánských zbrojenců.

Náhlým tu hlomozem tábor se rozvlnil,

jako ta tráva vichrem zmítaná.

Letí poslové do stanu králova:

„Pomořští spojenci, Kazimar, Bojislav,

s velikým vojskem jdou, zástupy slávskými!“

Táhnou Pomořští řadami hroznými,

vstříc jim vychází Valdemar s biskupem,

Esbern Snare a Suno Ebbason.

Do stanu vchází Kazimar, Bojislav.

„Buďte mi vítáni, králové Pomořští!

S vaší teď pomocí zboříme peklo to,

které mi vzdoruje tři celé neděle.

Arkonskou pýchu teď se mnou zkrotíte,

která vás vyvrhla, urputná u víře,

ze všech svých svazků. Vítám vás! Vítám vás!

Padne Arkona s vaší teď pomocí.

Neníť hněvu nad hněv bratrský,

není pomsty nad pomstu pokrevní,

Sláv proti Slávu když na smrt zahoří.

Nalejte vína! – Na zdraví převzácným!

Číše sem! – Ať žijou králové Pomořští!«

Co se tak třepetá posvátná korouhev?

Co že tak praskají krovy a trámoví

ve věži vzdorné, Svantovítově?

Podmílá moře ji bouravou vlnou snad?

Hnulo snad základy břehů těch bělostných?

Zadul, zaúpěl vichr divoký,

obejmul věž a obletěl chrám,

zděný násep a ohradu dřevěnou,

rozčeřil vlny, a vrátiv se k ohradě,

zaletěl ke stanu pijících králů tří,

divoko zahoukl a jako na buben

udeřil na plachty stanu vzdušného,

až koly hluboko do země vražené

zaklátily se jak by zlomeny,

udeřil znova a s rachotem, praskotem

roztrhl stan a povalil k zemi jej.

K přípitku povstali právě tři králové

v drátěných košilích, s pasy zdobnými,

v nohavicích brněných se pláty –

stáli tu skvíce se pod slunným blankytem.

„Valdemare, náš sousede vznešený,

sám-li teď Bůh tobě neseslal znamení?

Všech nás lepšího seslal ti spojence.

Nač mařit síly, boží kde posel jest?

Neslyšíš neklidu vichru divého?

Neslyšíš praskati trámoví v Arkoně?

Mluvit chce vichr ten, jásat chce posel ten,

hovořit k Arkonským jazykem ohnivým.

Jiskrou mu napověz, on pak už zakončí.

Plášť s nás všech strhl teď, sám chce on přikrýt se

purpurem královským, sám on chce králem být.

Na zdraví novému králi spojenci!“

Takto připíjel Pomořský Kazimar

se lstivým úšklebkem, mžouraje očima.

V tu chvíli řvavě se zachechtal Bojislav,

udeřil na stůl, až zadřinkly poháry,

svalil se k sedadlu se hřmotným chechtotem,

pravicí zaplácnul o pravé koleno:

„Chachacha – Arkono! Chachacha – bohové!“

dál mluvit nemohl král ten Pomořský.

Pln jsa údivu stál král Valdemar,

oči zabodnuv do dvou králů těch –

rty se mu zkřivily, zrak jemu zašleh’: „Psi!“

Tajná však radost vrhla mu v oči smích.

„Aj, což nechápeš, králi přejasný?

Za dlouhý odpor svůj Arkona hodna jest

věnců vítězných. Nuž, tedy pošli jí

věnce ve smůle hodně zmočené,

jako své nevěstě hoď jí je v ohradu!

Prudkou láskou hned vzplane tvá nevěsta.“

Tak mluvil Kazimar, šklebě se úlisně,

k řeči té Bojislav chechtal se ještě víc.

Směje se Valdemar, s biskupem promlouvá.

„Sám tomu Bůh náš chce?“ biskup mu povídá.

Burácí vichr, králové čekají,

s biskupem čekají dánští též vůdcové,

Esbern Snare a Suno Ebbason.

„Zatrubte k útoku!“ kyne tu Valdemar –

odchází Snare a Suno Ebbason.

Trouby znějí po dánském táboře,

po táboře pomořských Slovanů,

zvuk jejich třepetný jasně se rozléhá.

Prudko se třepetá na věži korouhev.

Plní se ohrada řadami obhájců,

Dánové řadí se k novému útoku,

křídla jim tvoří z Pomořan Slávové,

praky jich k náspu blíž posouvají se,

věže též dřevěné s mostem padacím

na kolech těžkých a válcích dubových.

Půl dráhy přešlo už slunce po nebi,

nalilo žáru do vzduchu dusného,

sotva že pocítíš chládek od moře.

Ba i ten vichr žárem je prosycen.

Do moře burného na skále křídové

Arkona leskne se tvrz jeho nadzemská.

Nad ní k obloze bělavé od žáru

věž ční vysoká Svantovítova,

kol ní polétá vlnné jak kadeře

prapor přesmělý boha velkého.

Hlaholí trouby po dánském táboře,

vítr je roznáší daleko na ostrov,

zanáší k samé i vesnici rybářské,

k tichému Vítovu v kotlině pobřežní,

který je od zadu zastíněn pahorky,

k východu hledí pak na moře šumící.

Pust byl teď Vítov. Všichni se utekli

do blízké Arkony, ohrady prostorné,

vzavše i děti a ženy a zásoby.

Zůstal jen Vuk stařec, osleplý v boji kdys,

ve statku nejbližším ku břehu mělkému,

sivá pak stařena v sousedství příbuzném.

S nimi tam zůstala jediná koza a

pes černý, huňatý, dětí miláček.

„Což se mnou v ohradě, starcem ubohým?

Místo jen zaberu jiným potřebné –

jímž třeba spořiti pro ty, kdož statni jsou.

Po druhé o zrak bych se tam oloupil:

Hůl má tam marně by capkala, vodila,

marně by hledala stezky bezpečnost;

slepa by ztrnula při prvém kročeji,

slepa a ochromlá na cizí prostoře.

Zde ona živou a čilou je bytostí,

zde ona dvé má bystrých zřítelnic,

zde mi ji zvyk dlouhý odchoval s nutností,

za družku nerozlučnou dal mi ji.

Vodí mne po dvoře, zahradě, sousedstvu,

vodí mne k mořskému břehu, kde usednu a

nalíčím na ryby; vodí mne k pahorku,

odkud mi svítívá, ze tmy se problýská

krásná ta vyhlídka na moře, na ostrov,

jak jsem jí za mlada kdysi se těšíval,

když jsme tam pásali stáda do nocí.

Odtamtud zíral jsem rád vždycky k Arkoně

s tajemnou bázní a zbožným úžasem;

mněl jsem, že slyším i vlání třepotné

posvátné korouhve Svantovítovy.

V přítmí zraků mých dosud skví se mi.

Bohové zrak vzali, sluch mi však nechali,

nechali pamět mi, jasné vzpomínky;

slyše vidím vše – velebím bohy já.

Což se mnou v ohradě? Arkonu bohové

ochrání jedině, s nimi pak rekové;

já, stařec osleplý, mohu jen modlit se,

a to zas tam nejlíp, kde vidím vzpomínkou.

Bohové veďtež vás! Já tady zůstanu.“

Takto se loučil Vuk, když před Dánem

z Vítova kde kdo utíkal v Arkonu,

ve zmatku pláč kdy zněl, kletby a modlitby,

hlasy též káravé těch, kdož moudřejší.

Přes tři už neděle Vuk starý živořil

o mléku kozím a o rybách, které mu

nad ohněm stařenka opékala starostně,

na prut je napíchnuvši hrotitý.

Sám on chytal je trpěliv, bavě se

čekáním dlouhým a marným přečasto.

Doma pak na prahu sítě plétával.

Sklání se slunce k západu tichému,

nalilo žáru do vzduchu dusného,

ale už cítíš chládek od moře.

Ba i ten vichr chládkem už ovívá.

Vyšel Vuk po známé pěšině k pahorku,

hůlkou před sebou poklepávaje,

cítě v pravici každý kamínek,

každou jamku deštěm vyrytou

anebo dobytkem, jenž se tu pásával.

Před ním pes černý vesele pobíhal,

všechny kameny očichávaje,

do všech děr myších funě zvědavě,

vesele vrtěl mrštným ohonem.

Na hřbetě pahorku staříček usedl,

rukávem utřel pot s čela řinoucí,

šediny utřel stříbrné, prořídlé.

Jemu u nohou pes used’ huňatý.

Aj, hle, po stezce belhá i stařenka,

před ní mekajíc koza jde bradatá,

škubá travičku, z nízkých též keřů list.

Umdlena, spocena stařenka přisedá

k Vukovi starému, zamyšlenému.

Sedí tu oba jak zpuchřelé stromy dva

bez větví mohutných, se vnitřkem vyssátým,

stráveným věkem a sněhem a lijákem,

že v něm teď v nečase pasák má útulek;

a jenom nahoře malé dvě větvičky,

útlounké, zelené usmívají se,

jak by vítaly očima dobrýma.

Tak tady sedí – omšené skalky dvě.

Aj, slyš, nad nimi, ve vzduchu prohřátém

trýská písnička, samá perlička,

jak by z hrdélka lila se dětského,

na zem sypala jasné perličky;

aj, to nad nimi zpívá skřivánek.

Slyší ho Vuk starý, hlava vzpřímená

naslouchá napjatě – rozesmívá se

svět v ní široký: klenba nebeská,

moře modravé, ostrov v něm zelený,

hluboké zátoky mořem proryté,

břehy bělostné, bukovím porostlé –

všechno to vidí on písní skřivánčí.

Po krátkých přestávkách vichr zadouvá,

jak by vyrvat chtěl všecko ze země,

vyrvat a vrhnout zoufale do moře.

Zadouvá prudko a v hukotu zanáší

hlaholy trub dánských, víření hlomozné.

Vrčí pes, Vuk mlčky naslouchá.

Hluk stále větší je, silnější, hroznější,

slyšeti temný praskot a rachot,

hučící vichr však tlumí a taví jej.

Hlasněji pes vrčí, hýbá nozdrama,

nevrle sebou už trhá, až divokým

vyskočil skokem a zavyl protáhle.

Rázem též stařenka vykřikla pronikle,

zakryla oči a smyslů jak zbavena

upadla k zemi, třesouc se osykou;

dýchala ztěžka jak zápasem smrtelným.

Probral se z dumání Vuk, starý bojovník,

uvyklý ku třesku zbraní a rachotu

a také lhostejný. „Což s tebou, starucho?“

klidně se otázal. „Zjevil se ve statku

Dán snad loupežný?“ Avšak stařenka

rychle se zvedla a s hlasitým vzlykotem

belhala s pahorku, jako bez smyslů.

Koza, jež zatím pásla se poklidně,

vidouc stařenku bráti se s pahorku,

zamekla dvakrát a za ní odběhla.

„Co se ti stalo? Mluv přec, podivná!“

Ale stařenka nedbá na Vuka,

belhá s pahorku jako bez smyslů.

„Ach, ty rozume ženský, potrhlý,

bez vší rozvahy! Všecko křikem jen,

pláčem, vzlykotem chce on přemáhat!

Hej! – Hej, starucho, buď přec rozumná!“

Ale stařenka už je daleko.

Zakýval Vuk starý hlavou šedivou:

„Tak – tak, ubohá! Už je stařičká.

Polekal ubohou divoký zbraní třesk.

Nepomní ubohá, mocní že bohové

zachrání Arkonu, je-li v tom vůle jich.

A naši rekové s jejich tam pomocí

odrazí Dány – nikoliv po prvé.“

Přece však neklid mu prsa spjal široká.

Pes sebou trhal a dral se ku předu,

odskočiv od starce jako posedlý,

protáhle vyl a jaksi zplašeně

a opět ke starci tiskl se bázlivě,

kňuče mu u nohou, funě a chvěje se.

„Cosi je na blízku nezvykle cizího –“

přemýšlel stařec. „Co mně však zbývá tu?

Celý můj svět je ta pěšina uzounká

ze statku k pahorku, s pahorku ke statku,

od statku k břehu a kousek po břehu.

Pohnu se odtud, a svět je mi propastí.

Kam bych se hýbal?“ Byl však už neklidný.

Rachot bitevní hruď mu rozvířil,

vzpomínky dávné oživovaly.

V tom jeho pes věrný zaštěkal radostně,

skoky chvatnými odběhl od něho.

„Hej, starče! Hej, Vuku!“ slyší volání,

hlas je mu známý, hlas to mladistvý.

Křovím se prodírá junák statečný,

v oděvu rozdraném stojí už u něho.

Kol něho skáče pes všecek změněný,

přiléhá hlavou dovádiv ku zemi

a opět skáče k pasu až junáku,

radostně mruče a vesele štěkaje.

Nedbá však junák věrného pozdravu.

„Bohové s tebou, starče nešťastný,

a přece šťastnější nad nás nad všecky!“

udýchán volá se tváří zděšenou.

Poznal už Vuk starý hlas ten mladistvý:

z devíti sestřiných synů to nejmladší

z blízkého Volína, plavec odvážný.

„Kde jsi se vzal tady?“ – kmet děl udiven.

„Vždyť přece vyšel jsi chrániti Arkonu?

Kam tak udychtěn –“ dále se ptáti chtěl.

„Neptej se, neptej se synů nešťastných,

ty, jenž jsi šťastnější nad nás nad všecky!

Bohové hrůzy tě zbavili největší,

hrůzy a hanby. Kdybys byl vidomý,

viděl bys, ubohý, kterak tam – kterak tam

Arkona v plamenech dohořívá už.“

Kmetovi srdce rozbušilo se,

hrdlo se sevřelo, jak by pěst silná

jemu je zadrhla. Uvázlo slovo v něm.

Ruce a kolena rozetřásly se.

Hlava však trčela ztrnule vzpřímena,

jak by zachytit přála si, zdali též

vichr mu potvrdí zprávu tu přehroznou;

trčela nehnuta, jako kamenná.

„S Bohem buď, staříčku rozmilý! Vzmuž se již!

K Rugardu, do Korenice chvátám já

s poselstvím o síle dánské a krutější

mstivosti králů, ach, rodných, Pomořských.“

„Postůj přec, vypravuj slepci podrobně!“

zašeptal Vuk, sedě se hlavou vzpřímenou.

„Slyš tedy, předrahý! Sotva že ráno dnes

Pomořští přitáhli, s nimi i králové

Kazimar, Bojislav, byla hned porada

ve staně královském, Valdemarově.

Jaké jich porady, nevím; ale už

s poledne vojska se řadila obojí,

praky jich k Arkoně posouvaly se,

věže též dřevěné s mostem padacím

na kolech těžkých a válcích dubových.

Zběsilý vichr burácel kolkolem,

kácel stany a roztrhal králův stan.

Neslyšel já jsem hrůzy takové,

ani na moři za bouře nejkrutší,

jako dnes praskaly krovy a trámoví

ve věži svaté, Svantovítově.

Prapor posvátný šlehal po věži,

svíral hrudi nám dusnou předtuchou.

Ale důvěru vlíval nám velekněz.

V tom zvuky trub dánských zazněly třepetné.

Divokým přívalem ženou se Dánové,

na obou křídlech – Bůh zatrať! – Pomořští.

Metají kamení, šípy a oštěpy,

ohrada naše však vzdorně jim směje se.

Plno je pod ní Dánův útočných,

v krvi se válí se svými spojenci

od našich kamenů, šípův a oštěpů.

Trčela Arkona tvrz jako nadzemská.

V tom náhle Dánové k našemu údivu

couvají od náspu, hledíme zvědavi –

hle, oni ohně rozkřesávají

po celé řadě, a nežli se nadáme,

hořící věnce už lítají k ohradě,

věnce smolné, s frkotem hořící,

sem tam na náspu zachycují se,

zalétají až na střechy obydlí,

k božímu chrámu však nedoletují.

Pokřik a zděšení v naší ohradě.

Část nás se rozbíhá, rozlízá na střechy,

dusíc zrádné ty věnce a zhazujíc

na zem je, na skálu; sekerou jiní zas

trámy rozhořívající se roubají,

na zem je házejíce a na skálu;

ze zřídla jiní vodu čerpají,

ale to kapka je pro žízeň obrovskou,

a také krůpěj ta došla za chvíli.

S prázdnými vědry ženy se vracejí,

ve zmatku střeštěném snášejí džbány a

objemné hrnce, v nichž mléka jsou zásoby,

chrlí mléko to v syčící plameny.

Co my tak hasíme v ohradě, na střechách,

s ohrady jiní zas metají šípy a

oštěpy na šiky útočné, zuřivé.

Náhle tu vichr zadul zběsile,

zanesl na střechu věnce hořící,

na střechu samého chrámu božího.

Řev divý, skřeky zazněly šílené

z našich zástupů, dětí kvílení,

výkřiky žen, jež s dětmi střeštěně

pobíhaly a rukama lomily,

an tu Velekněz s tváří ubledlou,

s očima jasnýma, plnýma síly a

víry a odvahy, ujal se velení,

ženy a děti odvedl ke straně

pozadní, bezpečné, čnící do moře,

nám pak strhnouti střechu chrámovou

rozkázal rozhodně. Plamen už šlehal z ní.

Trvalo dlouho, než jsme ji strhali.

,Teď už je bezpečna věž ta posvátná,

čnící vysoko nad chrám vznešený.

Zdi pak chrámové živlům vzdorují,

chrání poklady Svantovítovy.‘

Tak jsme myslili oddychujíce.

Jinak však tomu chtěli bohové.

Širým prostranstvím, celou ohradou,

jeden jediný výkřik vydral se,

jak by z jednoho hrdla obřího.

Z věže to vysoké dole u chrámu

jako mrštná zmije se vyplazil

ohnivý jazyk a lačně lízal ji,

stále jsa delší a prudčí a žravější,

a za ním po stranách druzí se vyšvihli,

jak by v té věži hnízdo se skrývalo

ohnivých hadů, rostoucích na draky.

Náhle k nim zašlehla korouhev posvátná,

sotva jen zašlehla, zasvištělo to –

po celé délce plamen ji přeběhl

mžikem, jak myšlenka ohnivě perutná.

Okamžik stáli jsme němi a bez sebe,

v žilách tu všechněm krev nám zastydla.

Zrakové vytřeštění němými

pohledy ptali se:,Kterak to možno je?‘

,Veta už, veta je po nás!‘ mluvily

zsinalé tváře, bezkrevné, hrobové.

Hořící třísku tam, aniž jsme viděli,

zanesl patrně vichr zběsilý.

Potom co dálo se, starče, nezvídej!

Za malou chvíli v jediném plameni

věž stála svatá, jak pochodeň obrovská,

ohnivý sloup, jenž vlnivě plápolal.

Vichr bezuzdný živil jen plameny,

roznášel ohradou kusy hořící.“

Za této zvěsti Vuk, jenž dosavad

naslouchal se hlavou ztrnule vzpřímenou,

na hřbetě pahorku sedě jak skalisko,

vrhaje před sebe stín černý, podlouhlý,

neb za ním slunce už k moři se sklánělo –

pozvolna schyloval šedivou hlavu svou,

až již hlouběji schýlit se nemohla.

„Na náspě zatím zápas byl zuřivý.

Po celé délce Pomořští s Dánskými

hnali se útokem, padali řadami;

řadami padali, ach, též Arkonští.

Pln nás byl násep; se strany ohrady

žár sálal nesnesný, se strany dánské pak

oštěpy, šípy a kameny ze praků.

Krovy se řítící mnohé z nás pohřbily,

smrt však přemnohým zdála se vítána.

Padl i Velekněz řídící obranu.

Starče, viděl jsem syny tvé, viděl i

vnuky tvé, kteří tam na muže dospěli,

ačkoli věk jich má daleko k poledni.

Běhali, hasili, hořící trámoví

házeli na skálu, k moři by padalo,

a zase na náspě praví jak sokoli

metali šípy a zabité, raněné

snášeli s náspu v pozadí bezpečné,

tam, kde se tísnily ženy s dítkami.

Plakal bys, vida ty sokolíky své.

Co s nimi dále, už říci ti nemohu.

Také bratry své zahlíd’ jsem v zápase,

zahlíd’, jak Gleb dobrý, druhý po věku,

svalil se s náspu, zasáhnut kamenem.

A co tak hořela střecha chrámová,

křídla dřevěná, sem tam i ohrada;

co takto věž celá hořela lítá jak

vášeň a pomsta a ukrutnost nelidská:

na klidných sedadlech tři tam králové,

Valdemar Dánský a králové Pomořští,

Kazimar, Bojislav, naproti Arkoně

na pevných sedadlech usedli vysoko,

dravě zraky své upírajíce

k ohradě vzdorné, již již se kořící.

Tři tam králové jako vlci tři

seděli vysoko, zrudlí vítězstvím,

zraky jich těkaly jako tři rackové,

mořští ti jestřábi, kol hrdé Arkony.

Od nich poslové k vůdcům lítali.

Ale v Arkoně hrůza rostla jen:

žár byl nesnesný, posádka prořidla,

k tomu věž svatá, vysoká, ohromná,

hořící jediným plápolem hukotným,

hrozila pádem a zassutím všechněch nás.

Starče, Vuku náš předrahý, tys už se

schýlil, jak břeh starý, zpustlý a podmletý.

Bídu všech běd nyní slyš a mně s bohem dej!

Arkona vzdala se... Za šlehu plamenů

zrovna tam smlouvají tři, slyš, králové,

Valdemar Dánský a Kazimar, Bojislav,

smlouvají s Arkonou její potupu.

Bohové od nás odvrátili se –

tobě snad, starče, dál budou milostní.

Vzchop se přec, vzpamatuj! Večer blíží se,

studený chlad brzy zavane od moře!

Rád bych tě s pahorku zavedl do statku,

spěchat však musím, s tebou tu pomeškav,

k Rugardu, do Korenice s poselstvím

přesmutným. Bratří mne vyslali při vzdání.

Unik’ jsem šťastně, spustiv se po skále,

neshlídnut od Dánských, kteří jen k hořící

věži a ohradě upřeli zraky své.

Hrůza mne činila šíleně odvážným,

byla mi v patách, kam jsem se obrátil.

Když jsem už hnal se na tvůj pahorek,

odkud zahlíd’ jsem opět Arkonu,

v rozkroku stanul jsem, jako před jamou.

Věž právě, hořící jediným plápolem,

celou svou délkou k dýmné ohradě

naklonila se, překlonila se –

rána hromová vzduchem otřásla,

za ní ohnivý sloup se vyvalil

s dýmem přehustým, jiskrami sršícím.

Když se on roztratil – věže nestálo.

Bozi nás odvrhli – ty mně teď s Bohem dej!

K Rugardským pádím, aby si zlepšili

náspy a ohrady, chtějí-li vzdorovat

útokům Dánských a – Bůh zatrať! – Pomořských.

S Bohem buď, drahoušku!“ zvolal a zmizel už

na zadním svahu dlouhého pahorku.

Pes za ním poskočil, vrtě ohonem,

brzo však usedl s ušima schlíplýma.

Schýlený stařec ani se nepohnul.

Za ním slunce už přešlo dráhu svou,

dodalo síly klasům vyšvihlým,

lukám i hájům, lesům dumavým,

k lidem jiným zas ubíralo se.

S ním se rozloučit vyšly červánky

v rouchu svátečním, zlatém a růžovém,

volné a veselé, v dětské až náladě,

jak by vypluly z ráje samého.

Daleko zašly se sluncem v cizí svět,

rudý jen pruh po nich zůstal na dráze

v obloze tiché a ztmívající se.

Po nich pozvolna proskakovaly

sem tam hvězdičky, v dálku hledíce,

jako dětičky za svým tatíčkem,

hlučně jedoucím do města cizího.

Nejdřív ty větší za práh nebeský

vyběhly zvědavě, za nimi ostatní,

drobnější, všecky se vybatolily,

až pak starostná vyšla za nimi

s očima dobrýma luna matička.

Studený vítr zavanul od moře,

zavanul k pahorku, k starému Vukovi.

Doposud seděl on schýlen jak keř suchý,

jak by z těla mu duše ulítla.

Jemu u nohou seděl pes věrný.

Zachvěl se chladem stařec zamlklý,

tělo se roztřáslo stařičké, uvadlé,

probral se pozvolna, povstal a vzpřímil se.

Zavrávoraly při prvním kročeji

nohy ztrnulé dlouhým seděním,

hned však se vzchopil, a hůlkou hmataje

po stezce uzounké, bral se s pahorku,

každou píď země oťukávaje.

Za ním pes zvolna šlapal, ba vlekl se,

se schlíplým ohonem, s ušima svislýma.

Pozdní už noc byla, němá a prochladlá,

se psem když do statku Vuk starý vplazil se.

V přítmí dřímal už ostrov, a ve stínech

příšerných prorvy a rokliny ležely,

v mlze pak měkké údolí široká;

vrchní jen cíp planul září jak severní:

to tam dohořívala posvátná

Arkona.