Noci na severu.

Co nám je po tom, drahá, že se halí

v plášť černých mračen večernice snivá?

Ni luny zář tak není konejšivá,

jak tichý krb, kde znova žáry vzplály.

Z mé jizby koutů upomínky vstaly,

a kadeř má jak na čelo mi splývá,

zní hudba jejich sladce opojivá! –

Ó kterak svět náš úzký jest a malý!

A přec tak luzný! – Mně se zdá, z tvých zraků

že hledí na mne celé štěstí naše,

kol smavých skrání květ planého máku.

A bych je na klín dolů slákal tobě,

jen třeba činit, před čím rdíš se plaše,

ti zlíbat ruce, šíj a oči obě.