NOCI!

NOCI umdlené čekáním jitra! Stíny dní, které jsme měli a budeme míti!

Hodiny, v nichž okamžiky jsou ohnisky zvuku odraženého z dálek!

Noci, v nichž proudy mystické lásky dušemi vanou od světa k světu

a ze zraků září podmaňující hloubkou budoucích světel!

Noci, kdy země se propadá do tmy, z níž vyšla a nová tvoří se v snění,

s novými růžemi zahrad a s jinou blízkostí smrti!

Noci měsíční hudby s vůněmi touhy, již duše v cizině cítí,

když slyší píseň své vzdálené Vlasti! Echa tonů, jimiž jásá slunce neviditelné!

Noci, kdy hvězdy všech prostorů zdají se závratným snem, jejž vysnila země,

a do něhož jsme v extasi vešli, jak umělec v dílo mistra milovaného!

Noci, v nichž naděje k loži teskného přichází dveřmi na vždy uzamčenými,

v šatě utkaném z paprsků příštích a z vůní květů, jež vadnou rosami rána!

Noci svatých, bdících na modlitbách díků za úrodu, již celou rozdali bratřím;

pěšinou polní se vrátili, chudí, neviděni pro výši vlastních svých klasů.

Noci samotářů, jichž duše zapalují svá uhaslá světla o hvězdy

a sestupují s nimi do hlubin, kde polibky mají silnou chuť smrti a ticha!

Noci čekajících, jichž duše, jak hladiny zvlněné příliš nemohou odrážet výší,

a ty, které u dna již krvácejí prvními reflexy nového slunce!

A noci, symboly mystické Noci, v níž pozemský život snem těžkým dříme,

aby duše nabyly síly pro přijetí vyššího světla!