NOCI.

Pojď, snivá noci, k srdci mému,

schyl peruť hvězdnou, tajemnou,

blesk žhavý svého diadému

rozprostři nade mnou!

Obejmi mne v své kouzlo jemné,

v paprsků hvězdných jasný lem,

by myšlének mých zjevy temné

zanikly obzorem!

Zahal mne v háv svůj stříbrotkaný,

chorému srdci úkryt přej,

nechť otevře mu zlaté brány

snů luzných čaroděj.

Nechť naladí ty chvějné struny

a v kraje zbloudí nadsvětné,

má duše na paprsku luny

s ním v ráj ten zalétne.

Nechť rozklene tu zlatou báji,

zpěv ptáčků ze sna probudí,

zas budem o květném snít máji,

on stesk náš zapudí.

Zas budem šerým bloudit krajem,

pohádek pásmo upřádat,

z nich každá čarovným je rájem,

má z hvězdných růží šat.

Pak pospolu si v háji sednem –

tu slza skane k poupěti,

a k nám též v lesku nedohledném

sen libý přiletí.

A my si nový ráj zas vdechnem –

co život snul, sen ozlatí,

a my si z hloubi duše vzdechnem:

hle – přec jsme bohatí!