NOCI

Bez plání hvězd, jež do kosmu se noří

co bludic pouť po indychovém moři,

jež vábí břeh,

bez plání hvězd jsi závratná a hluchá,

jak sama smrt si podmaňuješ ducha

a tajíš dech.

Jsi lékem všech, kdo ochořeli z touhy,

jež znavil pohled do budoucna dlouhý,

či pohled zpět,

tvou hrůznou sílu cítí slaboch každý,

jsi schopna díla mlčelivé vraždy,

když v snách je svět.

Tvůj černý háv ti mrtvě s beder visí

a maska slepá stíní tvoje rysy,

tvůj smutný zrak,

v spoušť kadeří, jež vnitřním váním vlají

a přes vrcholy horské zasahají

až do oblak.

Jsi stanem těch, kdo šílenstvím jsou jati,

kde duše jejich může přebývati

a píti hluš,

tmám vydat čirým srdce svoje bolné,

jež vlna temnot naplní a prolne

a uspí už.

Jsi ložem mým, kde milenka má marná,

má společnice strašná, nerozdílná

jest samota,

a její muky, rozkoše a stavy,

snů féerie, hlas slávy rozléhavý,

vznik života.

Jsi rakví mou, jež zasuta jest v hlínu,

jed nejtěžší, jenž přimísen je k vínu

na stole mém

a jehož pohár k zdaru smrti zvedám,

ach, nápoj rmutný prve od úst nedám,

až padnu něm...