Nocleh.

Pták skryl se v strom a do lenošky snění

večerní zorou zlíbán umdlen kles’;

už západ v moře purpuru se mění,

a noc se chýlí na daleký les,

by uhejčkala svými perutěmi,

co zklíčilo i vzniklo v ňadrech zemi,

a vyrůstala hlavou do nebes.

Hle, v listí stulen hlavu k srdci kloní

a sní svůj sluncem vyzlacený sen!

Zda král, jenž v záři pokladů se sloní –

jež národ musel dát mu jako plen –

rév krví sladkou sytě napojen,

tak kliden jest a blažen v ňader hloubi,

jak pták ten v mladých listů svěžím loubí?

O čem as sní? O zdobě štěpných snětí,

o bílých květech rudě žíhaných,

jež vánek střásá v rusé hlavy dětí

a v purpur lící jejich, ve rtů smích

i v rozvlněné setí brázd a lích,

z nichž mladých travnic ožehnutá paže

mák planý s charpou v kytku sobě váže.

Sní o vážkách, jež křídly jako z kovu

sem tam se prohánějí slunných chvil,

o motýlu, jenž při milostném lovu

na srdci lechy nádherné se spil;

sní o pavouku velkém, jenž se svil

v síť na modřínu chytře rozepjatou,

by před západem lapil mouchu zlatou.

Sní o květech, jež v ňader jeho tísni

se rozvíjejí ve zvučící lad,

o květech rudých růží, bílých písní,

jak sní je v slunném kouzlu jarních vnad

za jitra zorou objímaný sad,

v němž s dívkou hoch si v toužném srdce chvění

své lásky první dali políbení.

Sní o matce, jež léta na úsvitě

pod stromem na poli, kde ondy dlel,

své krve květem napájela dítě,

prs sněžný byl a v tváři růžný pel,

jíž na rozchodnou zvučně píseň pěl

a na niž denně ve žní zlatém čase

skryt v hnízdě čekával, až přišla zase.

A slyšel ji, jak smála se a pěla,

svůj poklad držíc květem živých pout,

k úst poupěti své rty jak ukláněla,

a nikdy nemohla jich odtrhnout,

snad duši svoji v dětskou chtěla vsout

a jeho ssát, by jedno byly spolu

již věčně věkův v radosti a bolu.

Sní o dětech, jež v hovoru a smíchu

na jahod chodívaly sladký hod

a naschvál v dětsky lehkovážném pychu,

na nejstaršího hocha častý svod,

vždy borůvkový temně modrý plod

si roztíraly po růžovém líčku,

by zástupem se staly kominíčků.

Sní o své družce as, jež k hlohu keři

jej mile vábí na milostný kvas

a perutí svých lesklé tříbí peří,

i prsou svých, a volá zas a zas,

by přiletěl, než vzroste nebes jas,

a hvězdami než usměje se nebe,

že oba nalezlo spát vedle sebe.

Sní, jak se s dětmi, s ženkou k jihu vrací

přes potměšilý siné vody vzruch,

jak v blahém štěstí k nové hnízda práci

zve v palmových ji stromů stinný kruh,

kde valná hejna krouží zlatých much,

z nichž pro své děti v keře milé skrejši,

vždy přinášeti budou nejtučnější.

Ó jaký jas! A ze snu tiše zpívá...

Však slyš! Kdos chytl šumnou za větev,

jež černou chvojí výstražně ti kývá...

Ó běda, procitni a viz ten zjev!

Toť plavá kuna jest, jež pije krev,

všech okřídlenců škůdce zlý a lstivý...

Ach, marně, navždy dozpíval druh snivý!

„Tak lstná je smrt,“ děl zlekán jsem sám sobě,

„tak zákeřná a milosrdná přec!

Snad je to líp, než kdyby v zimy době

jej zžehal mráz a mořil jinovec,

neb kdyby dusná svírala ho klec,

když písně svobody zní z ptactva davu,

leč o žalář on rozbíjel si hlavu!

Já aspoň přál bych si, až dojdu hrobu

a místo moje mladší zajme druh,

by takového snění květnou zdobu

mi v duše hloubku milý vdechl Bůh;

bych snem svým volně prolít’ rodný luh

a v ptačích písní libovonném květu

jat smrtí vznes’ se v oblast lepších světů.“