NOCLEH V KLÁŠTEŘE.

Ční v skalách, jako když se opozdí.

Jest tich a pust, kol šedých jeho zdí

se v celých proudech břečtan pění;

a luny svit když padne na skálu,

dva cypřiše u jeho portálu

jsou jak dva mniši zamyšlení.

Žalm zpívá sova. Vítr vyzvání

ku hóře živlům; na věž bez bání

se akacie zachytily,

jak nastrkal bys květů do vásy,

a od stropu jak zvonů provazy

se netopýři zavěsili.

Však jeho poušť přec láska zakrývá.

Hle, pod řimsou hrdlička bázlivá,

v zdi štěrbinách má doupnák hnízda;

kde druhdy mnich se klonil nad zpěvník,

tam bují jasmín, hloh a čilimník,

v jichž květu drozd a slavík zpívá.

My přišli k němu sjíždějíce s hor

mdlí cestou již, a veselý náš sbor

zas jeho stěny rozhlaholil;

ve chrámu klenbě zvonil dívčí smích,

až ztajili zpěv ptáci na snětích

a červánkem zdi večer polil.

Hle, slunce v sklonu! Stíny zrůstaly...

Kam nyní dále? My jsme zůstali.

Nám azur nebes rozbil stany,

nám prázdné chodby daly přístřeší,

květ vůni svou a chládek ořeší.

Zdi staré, buďte požehnány!

Pod zbledlé fresky, pusté arkady,

za sebou myrty staré zahrady,

jichž snět v klášterní okno klepe,

jsme usedli a brzy oheň vzplál,

jak v pozdrav ohni, v kterém západ stál

i divadlo hor velkolepé.

A kolem ohně v pestrém skupení

jsme ulehli na žluté lupení...

Ó jaký vonný vzduch a sladký!

Jak zlatý paprsk v hovor zpěv se mih’,

jak motýl z květů dívkám z úst let’ smích

a z lahví vzhůru letly zátky.

Ó jaká změna! V ticho klášterní

ton kytary jak Ave večerní

zněl v stromů haluzích se tmících,

a v modlitbách, kde chvěl se asketa,

tam zvonily teď verše Musseta

z úst dívčích smavých, laškujících!

A různých písní nový příval zněl.

Vše splynulo: tu cinkal ritornel,

tam zahřímali Marseillaisu;

„Kde domov můj?“ já zpíval v tuto směs,

a zbuzený pták jásal jara ples

za námi v purpurovém bezu.

Noc skláněla se hvězdnou oblohou

na štíty hor, jenž našich u nohou

se jako rozvaliny tměly

vždy dál se pnouce u výš zázračnou

až, bílým štítem kde říš oblačnou

Cimone trhá osamělý.

Níž květnatý dol skalin ve klíně.

Slyš! z dálky šumí ručej v roklině;

viz! nyní hvězda s nebe spadla.

Cos zalkalo... a vonné ticho zas,

ve kláštera zdech i náš oheň zhas’,

noc všady černé stíny kladla.

A v zamyšlení já se druha ptal,

nač vystavěn zde klášter v lůně skal?

Snad by v něm starý pifferaro,

mdlý cestou s hor, si odpočinout moh’?

Či by tam sletla píseň má, jak v hloh

pták sletá, když se vrátí jaro?