Nocleh v lese.

Bílý příkrov pláň i horu tíží,

Nad proudem se klene most,

Bory osněžené hlavy níží,

Půda tuhne jako kost.

Ve vísce se zimní večer hostí,

Vesňák k peci zasedá,

A druh druhu mnohé udalosti

Z žití svého povídá.

Po návsi žebravý stařec slídí,

U chat klepe na dvéře,

A o nocleh žebře dobré lidi,

O kouteček na dvoře.

Nedají mu sluchu ubožáku,

Tu jej krmí nadějí,

Zde mu lají bídných darebáků,

Tu se chladně usmějí.

K poslední chaloupce přiklopýtá,

Klepe pěstí prokřehlou;

V síni nevrlec jej klením vítá,

Veřeje se rozlítnou.

„Pochválen buď –“ řeči kmet se chápe. –

,Jdi pást vlky do boru!

Jdi, ničemo!‘ čeledín se sápe,

A přirazí závoru.

„Ať vám Bůh nesplatí rovnou měrou!“

Smutně žebrák zaoupí;

Proudem se mu slzy s očí derou,

A vous bílý pokropí.

Na srdci mu chudinovi taje.

„Vítám vás, vy perly mé,

Slze, blahé poselkyně z ráje,

Vy mé družky milené!

Zůstal jsem zde, jako sloupec z plotu,

Chud a prost jsem domova,

Věk mě odkazuje na žebrotu,

Blízek jsem již hřbitova.

Přece by mne zlobci utratili,

Jsem jim vděk, jak v očích sůl:

Jen vy, slze, jste mě nezradily,

Vy zdobíte moji hůl!

Zaplať Pán Bůh vám a vašim dětem!“

Ještě k vísce pronese,

„Je mi dále jíti šírým světem,

Kam mne zrak můj ponese!“

Ze vsi polní cesta v lesy vbíhá.

Po ní žebrák přichází,

Na nebi kmit hvězdiček se míhá,

Luna starce provází.

Tak tichounko bývá v zimě v boru,

Jako na popravišti,

Když mnich dopěje svou hymnu v choru,

A meč katův zasviští.

Tak ticho a zbožno v zimě v lese,

Jako po mši v kostele;

Někdy ve spaní sup v houští hne se,

A sesuje střechýle.

Kmet se chvěje, promrz v celém těle,

Náhle obchází jej sen,

Pod dubiskem položí se směle,

Mně, že to jsou mdloby jen.

A příroda žebráka pohostí.

Vesňák štval jej do noci,

Nedali mu ani suché kosti,

Nechtěli mu pomoci.

Havran opouští svůj zimní stánek,

Smutně lesem zakráká,

Mírošumným křídlem v sladký spánek

Ukonejší žebráka.

Hle, jak po blankytu strou se chmury,

Protrhnou se oblaky,

Na spáče se pýří sype shůry,

Nebe mu dá podušky.

I má v lese divné snovidění.

Klepe kdesi na vrata;

Otevře pán v hedbávném odění,

Laskavě jej uvítá:

„Dobrý člověče! nu, pojď jen dále!

Máš zde mnoho úroků!

Nyní bydleti zde budeš stále,

Pojď a seď mi po boku!“

Ohnivý lesk vůkol v síni plane,

Žasne žebrák, zrak si mne,

Z křišťálových skal med proudem kane,

Vonné kvítí k němu lne.

Na stupních se stkví trůn démantový,

K němu stoupí s neznámým;

Vážný kmet jej lahodnými slovy

Vítá, zve jej synem svým.

Světlý zástup písněmi jej slaví,

Vřele tvář mu zulíbá,

Svěží vavřín do vlasů mu vpraví,

V jasnou zář jej odívá.

Máj se vrátil. Hle, již nivy mladnou,

Svěží zeleň zdobí kraj,

S veselým potůčkem v hudbu ladnou

Zpěv svůj mísí vábný háj.

Ptactvo v lese mladé jaro věstí,

Volně zdroj se pramení,

Znova oživuje suché klestí –

Žebrák posud sen svůj sní.