NOCLEH.
Nu dávno jsme již neměli zde hosta;
jen někdy mleči posedí tak s námi,
a jinak žijem jako v poušti sami,
domácnosť naše skrovna jest a prosta.
Leč jak jsem pravil, v městečku – tam stěží
v hostinci byste našel nocleh kalý;
nuž nezazlete, že jsme vás k nám zvali,
zde zažijete aspoň večer svěží. –
Tak děl pan mlynář. Na lávku jsme sedli,
a za námi též přišla hospodyně.
Dech lehké páry chvěl se po krajině,
a měsíc vycházel tmou černých jedlí.
Na cestách tedy... Ovšem – na prázdniny
se naše Anna také těšívala,
zvlášť tenkráte, když ještě studovala, –
jak přijela, byl mlýn vždy celý jiný.
To jsme pak oba jenom pro ni žili
a s mladým jejím srdcem zmladli sami,
z ní těšili jsme se, když nad knihami
jak včelka hlavu klonívala v píli,
buď v jizbě u okna neb chodíc v sadě,
neb po lese a dole při potoku.
Lesk vlahý chvěl se hostiteli v oku,
a zmlknul na chvíli, vous šedý hladě.
Tu s námi večer také sedávala
a kreslila si plány pro budoucnosť,
ó jaké touhy, jaká snivá vroucnosť
a v život důvěra jí z duše vála!
Tak horovala o prospěšné práci,
o povinnostech svého povolání,
a nebyla by uvěřila ani,
jak plány takové svět rve a kácí...
Tam všiml jste si houslí – na ně hrála,
tu jizbu sama obývajíc malou,
když ukončila v Praze školy s chválou
a v městečku se učitelkou stala.
Jak byla šťastna, že být může doma, –
vždyť cesta odsud do školy je blízká,
jen přejde se ta borovina nízká –
jak těšila se, hovornýma rtoma
nám vykládala, jak si všecko zřídí
v své milé škole, jež jí štěstím byla.
A věru pěkně si to zařídila
a získala si lásky mnohých lidí.
Vy odpustíte mi, že ji tak chválím,
však byla vskutku učitelkou řádnou, –
ač dobře vím, že není věcí snadnou,
být pravým pěstounem těm duším malým...
Co platno. Odešla. – Když provázely
ji děti odsud v litostivém pláči,
my věděli, že věk náš nepostačí
nám, bychom na tu bolesť zapomněli.-
A smutně hleděli jsme do krajiny,
jak úplněk stál nad vrcholky jedlí,
v tůň potoka svůj obraz nořil zbledlý
a stromům na sadě tkal tmavé stíny.