NOCLEH.

Na cestách se mi často stalo,

že kams v odlehlý zahnán kout

jsem pohodlí tam našel málo,

co deště splýval hustý proud.

A v dusné jizbě krčmy malé

jen cizí tváře morosní,

a v okna kapek rány stálé,

div nebýt z toho nervosní.

U kamen hlučně v karty hráli,

na prahu z nudy zíval pes,

tam v koutě se tak divně smáli,

a s šerem splýval v duši děs.

Jak bude v noci, napadlo mi,

zda odtud vyjdu zítra jen?

A déšť dál šuměl mezi stromy,

v komíně hýkal větru sten.

A bylo mi tak divně, snivě,

sám sobě byl jsem cizí host,

sám seděl jsem při špatném pivě

a myslil na svou minulost.

A zvolna jizba prázdnila se,

já pomyšlení neměl spat,

až v hospodského drsném hlase

jsem vycítil, že čas je vstát.

A skoro v bázni, s nedůvěrou

jsem stoupal starých po schodech

za služkou, dlouhou chodbou šerou,

kol vlhko bylo na zdích všech.

Tu jakés dveře bez petlice;

jen kopnout, rozlétly se hned,

a vstoup jsem chudé do světnice,

kde prosté lože zrak můj shléd.

A stále s nedůvěrou v duši

jsem uleh celý oblečen,

do jedné v noční slouchal hluši

na každý zvuk, na každý sten;

na každé schodů zaskřípnutí,

kde hnul se brouk neb šustla myš,

na každé dveří zavrznutí,

že rázem otevrou se již.

Pak usnul jsem až pozdě k ránu –

a zbudil vesel se a zdráv,

zřel vzchodu zlatem tkanou bránu

a slyšel dole skot a brav.

A vyšel ven. Vzduch jasný, svěží,

co včera bylo tajemné,

jak otevřená kniha leží

a vlídné bylo, příjemné.

A v krčmě tiché úsměv vlídný,

a skorem ráj kol krajina,

zde život zdál se tichý, klidný,

dar nebes každá hodina.

A v posled loučil jsem se v smutku

a včera s dneškem rovnaje

a patře v žití svár a půtku

a svěžího kol do kraje

sám děl jsem k sobě: Ten strach včera,

ty příšery, vše sám jsi stkal,

jen vyčkat vždy, když nedůvěra

se ozve, vyčkat v trud i žal!

Ba vyčkat v sled je všeho tajem,

vše, jak se dává, přijmout rád,

a život sám ti bude rájem

v tom, když mu musíš s bohem dát.