NOCLEHÁŘI.

Kdys Paleček, ples na tváři,

do bídné krčmy vběh’:

„Hej, krčmářko, hej, krčmáři,

dnes jdu k vám na nocleh!“

„Aj, vítej, bratře Palečku,

jsi nám vždy milý host,

však nejsi sám, kdos’ přišel k nám,

leč pro dva místa dost.“

Tu rozhléd’ se kol Paleček,

ba věru, muž tu dlí,

a mračí se, jak měl by vztek,

a pohled má tak zlý.

Co dělat? Lehli – marně však

v snech šašek hledá klid,

pro bázeň ani na mžik zrak

nemůže uzavřít.

Jen měšec tiskne k sobě tmou,

jak lupu by se bál,

hrst stříbra vlastní rukou svou

mu dal tam Jiří král.

A zatím druhý chrápal hned,

jak padl na svůj znak,

však Paleček chtěl vzíti jed,

že nezamk’ také zrak.

A za hodinou hodina

jde jako šneka vlek,

a nespí lstivý ferina,

a nespí Paleček.

Tu šašek náhle z lože vstal

a rozžžal světlo v ráz

a lotrem, který chrápal dál,

vší silou v loži třás’:

„Hej, vstávej, jsi mi čistý brach,

ty nespíš, dobře vím,

na sen můj čekáš jako vrah,

bys prchnul s měščem mým.

Však, bratře, čekáš nadarmo,

chci půl ti z měšce dát,

a spi už tich, já také bych,

věř, schrupnul si už rád'!“

Shráb’ stříbro zloděj osmahlý,

a šašek zjasnil hled.

A pak se oba natáhli

a oba spali hned.