NOČNÍ AQUARELLA.

Míč zlatý z guttaperče

je měsíc, v dlouhé terče

pěn který tisíc střel

vrh v šíř i v dél.

St. Cloud již tmí se v mraku,

zní plavců zpěv a zraku

stín parku, do vln skryt,

vil zámkem zdá se být.

Jsme na palubě, sníme,

že na dně kráska dříme,

Fort d’Ivry, obr, sám

již střeží tam.

Nad Grenelle vyšly hvězdy –

spí město, hlučné vezdy,

mhou lampy začadlé

vln plují v zrcadle.

Dvě věže zdvihl z šera

stín velký Trocadera,

a orloj, starý brach,

kdes hučel v tmách.

Jak řady korridorů

ční mosty v němém vzdoru,

v šeř zahrad, k parníku

slyš! lká zpěv slavíků.

Nad obelisk, mhou spjatý,

hvězd krouží kolovraty,

v šum fontan, který ztich,

náš padl smích.

Sní Louvre. Pod arkýři

kol vlaštovek tlum víří,

kýs chodec nábřežím

se mih a znikl v dým.

Pont Neuf, jejž oko zhlídlo,

zved nad nás černé křídlo,

člun každý v šerý stín

kles do hlubin.

Nám zdá se, ve objetí

že giganta loď letí,

hle, ruce vstříc už k nám

pne z dálky Notre-Dame.

Ó staňme! Světla dětmi

zas vyjdem z mlh a ze tmy,

kde hřmí v jas boulevardu

třesk pohárů.

Tam řadou lip se tmící

jde študent, radost v líci,

máj vzduchem rozsetý

s rtů líbá grisetty.

Však ticho – pst – jen s výše

pruh stříbra padá tiše,

již nehne se ni stvol –

jde sergeant kol.