Noční cesta.

Luny svit se v krok můj stáčel,

paprsky hrál kouzelnými,

když jsem jednou večer kráčel

pod topoly ztemnělými.

Dlouhé světla proudy světlé

padly na pole i dvory

i na louky létem zkvětlé

i na modré vzadu hory.

Náhle, jak jdu po silnici,

prach zřím, přede mnou se zdvihal,

dvojí stín v něm tancující

podivně se z dálky míhal.

Muž měl, zdá se, v hlavě trochu,

chůze jeho málo jistá,

medvědovi říkal: Hochu!

Medvěd ten byl humorista.

Z monologu muže časem

kusy vět jsem jasně slyšel,

jak se mihli stínem, jasem:

„V nehostinný jsem kraj přišel...

Páni v městě řekli, kůže

trochu tenká je v tvém nose,

utrhnout se snadno může...

proto líp nám v noční rose.

Kroužek v nozdře prošoupané

vytrhne se každým skokem,

snadno neštěstí se stane!...

Bedlivým to stihli okem.

Mají ženy pohlaváři,

mají děti... tak se báli...

ubohému medvědáři

noclehu tam nedopřáli.

A tak, hochu, co nám zbývá,

jen když ty jsi humorista...

Vlídně příkop cesty kývá,

chůze když je málo jistá...

A tak jdeme o dům dále,

jen když šosák v klidu dříme,

lehce jsme jim dali vale,

vesele si zatančíme!...“

Ze záňadří tamburinu

vytáh’, třás’ jí nade skrání,

v jasu půl a polo v stínu

medvěd se dal do skákání.

Od příkopu ku příkopu

muž i zvíře v prach se ztrácí

a já hledím v jejich stopu

sveden k divné meditaci.

S uměním svým podobám se

bosenskému medvědáři,

cestou azyl, kam jen dám se,

těžko se mi najít zdaří.

Nestavím se, kdo mne potká,

cestou maně v noci křepčím,

já a ta má šelma krotká

nesetkáme se již s lepším.

Panstvo může klidně spáti,

ignorovat naši stopu,

až nás vztek a mdloba schvátí,

svalíme se do příkopu...

Ale k čemu meditace!

Při měsíci tancujeme...

dosud jde to pěkně hladce.

a co hlavní, jdem’, kam chceme!