Noční dojem.

Již byla půlnoc, kraj se tměl,

pod okny parník odjížděl,

do černé noci silně hvizd’ –

zvon – oddech páry – kola svist.

Od práce své jsem právě vstal,

a k oknu vstoup’ a patřil v dál,

zřel odjezd lodi v tichém ruchu

jak lodi duchů.

Spat šel jsem pak. Když oči sen

mi zahrnul, já viděl jen

loď mizící kdes v černých tmách

vždy dál a dál a dál...

A loď ta jela se mnou v snách

a já se duše ptal:

Zda nejedem tak rovněž my

ve náruč noci, tmy?

Loď přistane vždy s novým dnem –

leč víme my, zda přistanem?