NOČNÍ HOST.

Noc únorová, ticho v celém domě.

Sám při číši a knize dál tu bdím.

Jak unáší to a jak zvučí rým,

hned šepce to a hned zas duní hromně!

V tom zdá se mi, jak čet jsem rozechvělý,

jak by se dvéře samy otevřely

a někdo vstoup’. Než neslyšel jsem kroku.

Postava starce v tmavém haveloku,

vlas stříbrný, knír na bradu až padá,

na čele vrásky, hojné rýhy v tváři,

leč jako modré hvězdy v šerá lada

dvě oči vlídné, krásné tiše září.

Ó, mistře, tys to! – vyskočil jsem v ráz –

to’s hodný, že jdeš ke mně na návštěvu,

však právě čet jsem v knize tvojich zpěvů

a slyšel v duchu lahodný tvůj hlas.

Pojď, odlož, sedni – to mám radost věru,

než promiň, prosím, žena spí i děti;

nu, budem sami spolu rozprávěti,

čas dlouhý dost, než hvězdy zblednou v šeru.

Ty usmíváš se? Bože, to jsem rád,

že zas tvé dobré oči vidím plát!

A že tak lehce oděn jdeš v tom chladu

a takovou až dálku – s Vyšehradu!

Což, šetřit se, nechápal’s nikdy dost!

Co noc ti byla a co kouzlo spánku,

když věštím okem hleděl’s do červánků

a zval k nám máj, olympských bohů host?

Přenášel’s hory – velkou svojí láskou

a zmáhal věrou titanskou jsi tíž;

však za to nést ti dali těžký kříž

a často raněn surovou byl’s cháskou.

Leč nyní, víš – je to už čtvrtý rok –

psi zalezli, ztich závistník a sok;

jak v mlhách vrch tvé slávy stále roste,

hvězd samých jeho dotýká se témě,

a na sta jich teď znovu vždy a po sté

v hloub jeho sjíždí, v slují jeho spleť,

a kde dřív všecko mračilo se temně,

zří zlata lesk, zář stalaktitů teď

a na tisíce třpytících se hlatí.

Zmlk’ pomlouvač, dav žasne, zhroucen vztek.

Ty usmíváš se? – pravda, tys to řek’:

„Ne člověk – světu básník zbude pouze,

co uštklo jej, zmij závist, čubka nouze,

vše zmizí, vichr bude v prázdno váti

prach jeho nepřátel – však on se vrátí.“

A tak se’s vrátil – ano, tys to děl.

Než, Bože můj, jsem pěkný hostitel!

Zde cigaretty, prosím – dobře vím,

jak rád jsi, nové když jsi tvořil světy,

jak v mlhy Bůh se halil v modrý dým

a sladkým jedem tišil duše hněty.

A zde – leč odpusť – žena šla už spat –

já nenadál se – hledat bezvýsledné:

už musíš se mnou pít dnes z číše jedné,

nu, budu za to pilněj dolévat.

Však víš, jak mnohou noc jsme pili spolu

v tom úzkém kroužku přátel srdečných

a jak jsi vpadal v radostný náš smích

a zapomínal na balvan svých bolů.

Dál schůzky ty, jen místo tvé je prázdné,

a co nám chybíš, drahý příteli,

teď nebýváme již tak veselí,

a časem hovor povážlivě vázne.

Jen na tebe tam v hospůdce té známé

vždy, stále stejně, vroucně vzpomínáme.

Jsme zachouleni všichni do svých ulit,

starostí kouli vlečem ze dne ke dni;

vždyť znáš to sám, jak moří trudy denní,

a tak smích, humor – Bůh sám ví, kam ulít’.

Leč když tak někdy zbloudí přece zas

k nám radost mžik a tryská z číše vinné,

tu nám, jak bys byl vešel mezi nás,

a zrak se maně k tvému místu šine.

Ty usmíváš se? – Bože, to jsem rád,

že vidím zas tvůj milý úsměv plát!

A víš-li pak – ó, jistě také víš,

že Karel* též už nechodí v náš kruh,

tys měl ho rád a byl to milý druh,

a v jakous mlžnou odešel nám říš.

A nezbyla tu po něm verše řádka,

snad spálil vše, snad nepsal – Bůh to suď:

květ kdos mu zlomil, a tak zavřel vrátka

a nechal zpustnout sad a zprahnout hruď.

Tak za listem list zvolna opadává,

náš poesie strom již skorem holý;

pár listí tu – leč jedna bouře dravá

je může smést a rozvát po všem poli.

Než co v ten klid, jen zdánlivý, strom vnořen,

se jistě stáhla míza v jeho kořen,

a v pravé chvíli, za slunce a deště,

ta do všech cév a větví počne stoupat,

sta, na tisíce nalije se poupat

tak jako dříve, ba snad více ještě;

mrak listí zhoustne, a strom celý vzplane

jak v ohni květů krásy nevídané.

A s větví všech v svět bude šířit dech,

a tisíců se písní šumný příval

s nich počne řinout v ladných akkordech

všech not a tónů, jak tys rád to míval.

Ty usmíváš se, mhouříš milý hled?

Sám strom ten pěstil’s přece tolik let.

A národ náš, víš, cítí nutnost shody

po mnohé rvě tak pusté a tak plané;

ty údy jeho bědně rozmetané

již pojí v tělo krůpěj živé vody.

Již druhu druh v hruď nemá vrážet dýku,

dlaň stisknout dlaň má v svorném jednom šiku.

Teď poletíme radostně, jak s česla

se rozletují včely v květný luh,

a tupit druha nebude již druh

pro odstín čapky nebo pouhá hesla.

Ty usmíváš se, říc’ chceš, přece jen

že nebyl marný „Hlasů v poušti“ sten?

Ne, nebyl marný. Učil lásce k rodným

a úctě k práci, vedl k cílům shodným

a srážel k bratru napřažený kyj...

Leč noc se krátí. Prosím, mistře, pij.

Co nejdříve již počnou blednout hvězdy

a den se bude šeřit v jitro zlaté.

Ó, kdykoli je vítám, pomním vezdy,

jak tys mu zpíval, ve své mysli vzňaté

v sen o něm velký znovu vždy se hroužil,

jak v dějin zkazce zřel’s je v zákmitu

a jak’s je volal, nechť se stín kol ploužil,

to jitro lidstva, úsvit úsvitů.

Ty usmíváš se? – Ne, ne, neusmíváš,

ty kloníš hlavu, smutně jaksi kýváš,

tys zastřel tvář si, rty ti zkřivil žal –

můj Bože, mistře, ty se’s rozplakal – – –