Noční hovor.

– Na místo hlavy mám jen kámen,

krev dávno v srdci ustydla,

bez citu hruď i svazy ramen

a jen mne bolí chodidla.

– Já místo údů mám jen skály,

v těch cítím ledný, mrazný chlad,

jen v srdci, v srdci, tam to pálí,

to doutná a žhne posavad.

– Já cítím měkkost trupelnatou,

kde pomyslím si, na těle,

a dvojici jen očí vzňatou

zřím zářit z toho popele.

– Já výhost dal juž každé muce,

jsem bez sporů a bez války

a jen mé ruce, jen ty ruce

se natahují do dálky!

– Vy šťastní! Já však celý žiju,

vše slyším kol a všecko vím,

k dnu hrobu přibit kol tmu piju

a nevýslovnou bázeň jím.

– To přejde též, já zvolna cítím,

jak tuhne vše a vybledá,

juž budu balvan mezi kvítím

jak vedle tělo souseda.

– Já zcela spal, však v nové dumy

mne probudil váš rozhovor;

– Já nemluvil... to vítr šumí,

ó dnes tak ostře fičí s hor!

– Já chtěl bych usnout pro vždy, krátce

ve spánku vskutku hrobovém...

– Mně nevýslovně v nitru sladce,

když milenci jdou hřbitovem.

– Cha, cha, za zdí se za ní honí,

svět jako včera je i dnes...

– Ó necítíte, jak sem voní

skrz hustou hlínu modrý bez?