NOČNÍ HRA NA MOŘI

Ze Sasnice vzhůru

od Flasterba vstříc

v podvečerní chmuru

vlny zčeřujíc

proti sobě pluje

obrněnců hra,

v šik se rozvinuje

dvojí eskadra.

Šedobílé kýly

čerstvě natřené,

u vědomí síly

vlajky zdvižené.

Rudnou dýmy plání

blyskajíce tmou,

torpedovky slání

zvěř jak psíci štvou.

Bílé chvosty světel

krouží lačně v dál,

zda by kulím v metel

cíl se ukázal,

kde by dobrou ranou

v hromném třeskotu

sjelo v hlubeň slanou

tisíc životů.

Nelze se tu mýlit,

ve tmě nutno zřít,

k terčům správně cílit,

bít a bít a bít

Švižný jako zmije,

smělý jako sup

tělo dej, ať hnije,

duše nezahub.

A tak hřímá jícen

v rudém plápolu.

Aby moh být vznícen,

v tisíc mozolů

tvrdlo dělných dlaní

v horkém úsilí,

jak by pro nic ani

jinak nebyly.

Noc má rudé šmouhy,

tančí na vodě

jisker zlaté prouhy

v širokém obvodě.

Raket modř i zeleň,

echa hudby v dál...

S chválou, pane, neleň,

čeká admirál!

Dobyl’s půle světa,

ještě chybí půl,

čeká lodí četa,

bys jí, kam chceš, hnul,

v krvi, dýmu, třesku,

v stonu mroucích úst

povedeš svou stezku –

výš je nutno růst! – –

Hle, v sny slávy tiše

lehký vzchází svit

ze slunečné říše.

Východ jal se rdít:

nový den se rodí,

Balt v něm počal hrát,

vystoup nad kruh lodí

slunný majestát.

Slunce! Úpis míru,

věčné lásky jev,

rozlehl se v širu

veškerenstva zpěv.

Zbledly lodní plechy,

prostor – třpytná běl –

volnými se dechy

vůkol rozestřel.

Slunce! Oko vlídné

věčné dobroty,

nikdo nedohlídne,

co jsi zřelo ty.

Všecku krev, jež tekla

v zemském obvodu,

všecky hrůzy pekla

bitých národů.

Pod tebou jak směšný

bitevní ten ruch,

korábů rej spěšný

míň než tanec much.

Touha despotická,

rozpínavý tlak

efemerní nicka,

jež chce do oblak.

A ty spatříš ještě,

rez že zhryzá plech,

barvu smyjí deště

obrněnců všech.

Uslyšíš v svém čase,

pán kdy zahlesne:

rád bych hrál si zase, –

rob že křikne: ne!