NOČNÍ HUDEC.

„Kdo mi to hraje pod oknem,

kdo mi to ruší noční sen? –

Přestaň, ty hudče, přestaň hrát,

chceš-li, bych mohla klidně spát!“

„Já jsem to, slyšíš, tvůj milý,

let sedm, co mě pohřbili,

já z hrobu vstal a housle vzal,

abych ti, milá, k tanci hrál!“

Z okénka panna pohlédne

a všecka v líčku pobledne,

všecka se v mysli ustraší –

mrtvý tam stojí v rubáši!

Tam dole stojí, skřipky hrá,

divná jich nota, tesklivá,

žal budí v srdce hluboku,

však při tom vábí do skoku,

hoj, divoce zve do kola,

že panna stěží odolá,

a jako spita, chtěj, nechtěj,

sama se pouští v tance rej – –

„Hoj, tanči, milá, vesele,

jak tančíš každé neděle,

já hrát ti přišel pro radost,

že nemáš nikdy tance dost,

hoj, tanči, milá, tanči jen,

než probudí se bílý den!“

I tančí, tančí dívčina,

a mrtvý novou začíná,

divokou struny zvučí hrou,

a bouří, div, že neprasknou,

smyčec se chvíli nestaví,

a hudec nezná únavy,

hled kalný dobré nevěští,

a hrá, jak když se potřeští – –

„Oh, ustaň, milý, soucit měj,

a chvíli oddechu mi přej,

mé tělo všecko znavené

a nohy – jako z kamene!“

„Hoj, moje milá, jen se vzchop,

a do kolečka – hopky hop,

já do svítání musím hrát,

a s kuropěním půjdu spát!“

„Oh, ustaň, milý, soucit měj,

a chvíli oddechu mi přej,

mou hlavou závrať otáčí

a v hrdle dech už nestačí!“

„Hoj, moje milá, jen se vzchop,

a do kolečka – hopky hop,

já do svítání musím hrát,

a s kuropěním půjdu spát!“

„Oh, ustaň, milý, soucit měj,

a chvíli oddechu mi přej,

mně v žilách krev jak oheň žhne,

a srdce, div, že nepukne!“

Marně ho prosí dívčina,

hoj, mrtvý novou začíná,

divokou struny zvučí hrou

a bouří, div, že neprasknou,

smyčec se chvilku nestaví,

a hudec nezná únavy,

hled kalný dobré nevěští,

a hrá, jak když se potřeští – –

A panna v kole, chtěj-nechtěj,

znovu se pouští v divý rej,

a bez ustání, oddechu,

v jediném křepčí pospěchu,

a víří jizbou dokola

a bledá je, jak mrtvola,

a nohy její znavené,

jako by byly z kamene,

hlavou jí závrať otáčí

a v hrdle dech už nestačí,

a v žilách krev, jak oheň žhne,

a srdce, div, že nepukne –

V tom, slyš, v předjitřní hodině

zazpíval kohout v dědině,

a hudec, pod oknem jenž hrál,

rázem se na prach rozsypal –

A v tanci panna nahoře

na zem se kácí v komoře,

bez dechu ňadro, siná líc,

a nevzkřísí jí nikdo víc – –