Noční jízda.

Tma na horách, tma v údolí,

sám jel jsem nocí temnou,

Že byl jsem sám? – Ne, nikoli;

myšlénky mé byly se mnou.

Ve skalách větrů šílený smích,

a nebe krví hoří,

a myšlénky za mnou, každá z nich

na černém harcuje oři.

„Vidíš ten svadlý, sežloutlý list,

jak větry bičován letí?

Tak zchvátí tě bolest, nenávist,

tak zhyneš bez paměti.

Život jest boj a pravda jest klam

a marný jest zápas každý –

nuž vstup jen v míru věčný chrám

předsíní samovraždy!“

V tom luna jak lásky věčný zdroj

své stříbro větvemi roní,

a myšlének jasných jásavý roj

v mém srdci hraje a zvoní:

„Ó žij, ó žij! – na úsvitě

mlhami dennice zírá,

jen zmužile v před! – a spasí tě

tvá v člověčenstvo víra!

Jak zvonů nedělních čarozvuk

kéž v tvoje nitro se schýlí:

Náš život není obětí muk,

ni cíl náš u mohyly!“

A kterak do temna kročeje

neb v světlo noha se stáčí,

hned v nitru mém hlaholí naděje,

hned hynu v hořkém pláči.

Což vrátí nám nebe toužený mír,

po čem jsme lkali věk dlouhý?

či vášní a bolestí divoký vír

otráví květ každé touhy?

Či pravou cestou ku štěstí

jest práce a nadšení vřelé?

ó Bože, než dojdu k rozcestí,

mé žití uprchne celé!

Duch zmámen vírem myšlének zlých

hned ráj, hned peklo si tvoří –

ve skalách větrů šílený smích,

a nebe krví hoří. – – –