NOČNÍ KONTEMPLACE.
Závratná kráso světlé, teplé Noci,
v své šíři nesmírné, v své hloubi tajemné!
Oč hloub vždy dojímáš i jímáš srdce mé,
oč ducha mého velebnou svou mocí
vždy neseš dál a výš, než všední mělkost Dne!
Já vyšel. A kol obnažené hlavy
to cítím. Věcnosti, tvůj chladný, němý dech,
jak vánkem právě se jí dotkl, šepotavý.
Oh, cítím, je to týž, jenž tam v těch výsostech
teď slavně vlá!
Pozdravně, smírně vlá!
Vždyť, zdá se, rozlétla se brána
do šíra prostorů, a zeje zotvírána
dnes tolik dokořán!
Tak ze všech stran,
přes celý vesměrného nekonečna lán
dnes cítíš vesměrného nekonečna chlad
pozdravně šeptat, vlát a vát.
Ruch ticha velkého mocnými perutěmi
na celé lány verst a mil,
nad, jak by ze spánku jen, dýchající zemí
široce, velebně se rozložil.
Jak výmluvný ten klid – a přec tak velce němý!
Toť jedna z chvil,
kdy zdá se duši v noc se stápějící,
v tom prostoru tak v dálku rozprostřeném,
bez stropu v Nekonečno volně rozevřeném,
závratně nad lány těch polí, nad věžemi,
nad střechami všech měst a dědin všemi,
nad bytostí, jež žijí v nich a teď jako by spali,
bludy a starostmi, úsilím, útrapami,
ten celý Vesmír ve svém širém dění,
v svém plavném pravidelném, tajuplném spění
v neznámý cíl –
blaženě snící,
v blažených váncích smírně šeptající
v tom rozlehlém a zbožném opojení
v šíř nekonečných mil
o mystickém všech srdcí o spojení...
Vždyť v této hodině nočního utišení,
kdy vše jak uspáno kol v přehluboký sen,
zdá se to vše, čím trpěl rušný den,
to všechno jeho hlasné, oslnivé dění,
za cíli protivnými dýchavičné spění,
dychtění, pachtění a lopocení –
jak pouhá Májá jen...
V tom tichu nezměrného zkonejšení,
kdy s Prahor Bytí jen sníš šumět prameny,
zdá se být už tak strašně vzdálený
ten všechen jas lomozné doby denní,
jak byl by býval jen smutné a těžké snění
spícího Brahmy, světa Praducha.
Teď zasnul hlouběji, a všechno utuchá.
Tam ve Výši, hle, nad vším v úsměvu smírném hrá,
už jenom svatá Brahmavihará...
A přec, ten narkotický balsám utišení,
jenž zdá se kanout v srdce země z Hvězd,
že myslíš, života že víc už pro ni není,
leč v podvědomém, nesouvislém snění,
kde míru věčného zní sladká blahověst;
že všechno netržité, vířné vnější dění,
všechen ten spěch,
jejž v sebe jímá Žití Koloběh
vnitř samot, vsí a městysů i měst,
v tom krve rovnoměrném rozprostření
po celém Těle Světa, jeho drah a cest,
při Jeho Srdci sladkém ulehčení,
v blaženém odpočinku zpovlovnění
v odlivu soustředěných myšlenek a usměrněných snah
se utišuje, zastavuje... mění
v svobodné, nekonečné snění,
v sen blažený, jenž vykoupením jest,
v blažené prašantách –
ten vnější kolem klid – oh zbožná Noci lest! –
přec vpravdě mírem není!
Zpod křídel tmy té, v nitru toho ticha
Života rytmus nikdy neustal.
Slyš: Dole v trávě, ve vzduchu cos dýchá –
a je to jistě touha, úzkost, žal.
Nesčetno hmyzu na ztišené zemi
a jiných miliony v širé prostoře,
ať v hrůze před hladem, ať v lásky kruté hře,
se hemží, třepotá i svíjí – a silami všemi
v zápas se zapíná, hrůzný, byť pro nás němý –
tak touží, nenávidí, trpí, zoufá, mře...
Teď trávy ze sna hnuly se, v závanu vzdychly stromy.
Vždyť také ony žijí ve snu svém,
i těmto tajemným a trpným bytostem
je určeno, v hloubce jich podvědomí,
jak jejich celku, tak i částem, buňkám jejich všem,
snít, toužit, radovat se, trpět... Celá zem,
i spí-li, přec jen dál svůj život sní,
své naděje a bázně, snahy, žaly.
Snad v této chvíli v lese, ve křoví
veliké zvíře lačně malé dáví,
a jinde, v skrytém zrakům doupěti
snad právě živočich poraněn dodělává,
co podál dvojice v svatebním sepětí
v pohlavních šťávách svých svá chladí těla žhavá.
A v kraji kolkolem i vnitř těch dědin, měst,
jinače není. V setmělém tichu silnic, polních cest,
pod rozloženou mapou Věčných Hvězd,
i po ulicích města roztroušeni jsou
poutníci, lidé Noci.
Hle jedni: Postiženi kletbou všelidskou,
touhou a mukou Lásky, Věčna velkou mocí,
jež těžkou je v pozemském hmotném těle;
v stínech se potácejí pudu svého tmou,
motýli noční, sladké stíny noci,
nejblaženější lidství trpitelé.
Potkáš je jdoucí v tichu nočních cest,
bok objatý a hlavy přivrácené,
milníky pohyblivé, s Výše ozlacené,
jak tichým žehnáním Tajemných Věčných Hvězd.
Jdeš – vyruší tě šatu šelest sladký
za stínem křoví, v rohu setmělém,
jdeš – šepot probudíš blouznivě chvatně krátký,
i cítíš: provázen byl pocelem.
Jdeš – náhle před tebou se ve tmě zamihnou,
v leknutí, prudce
od sebe odloučené pojednou,
jak elektrická světla, bílé ruce.
A jiné zastihneš, zároveň křečí napjaté i mdlé,
železo ruky v ruce rozpálené,
rty u rtů přižehnuté, oči rozšířené –
to proudem tajemným, jenž tělem jejich žene
fluidum mystické, jež vybíjí se zvolna...
Hle, kterak řádí v trpném jejich těle:
jím slastně napjati jak těžce dýchají,
jím strastně sepjati jak sladce vzdychají,
tetřevi blažení a němí trpitelé!
Než, potkáš jiné... Duše rozvrácené,
jež démon jejich vlastní temnoty
do lůna temné, pusté samoty
ven vypudil a žene...
Zde srdce odmítnutá nebo oklamaná,
obrazem těch, kdož určeni jim – jak svým pudem cítí –
co nutný protějšek, doplněk pro jich zemské bytí,
štvaná a štvaná...
Ve vzdeších, kletbách, stíny opuštěné,
vražedné ostří touhy dovnitř obrácené,
za ideálu svého fata morganou
co Ahasveři Noci jdou a jdou...
Zde, chtivou dlaň před svojí svítilnou,
k oběti plížící se po špičkách,
ti, kdož, tu lstí, tu mocí,
kočky a kuny noci,
prahnou jen sveřepě se zmoci
statku neb žití druhých: zloděj, žhář a vrah.
Ti všichni žárlivci a štěstí zavistníci,
životem okradení, o mstě lačně snící,
se bludně potácejí nyní dvojí noci tmou:
té zde i tmou svých představ, myšlenek.
A marně, bloudíce, slídíce, hubíce, marně jdou:
Pro ducha světlo východu, pro srdce klidu lék
v tmě noci nenajdou.
K těm všem jen šelest můr, k těm všem jen lstivý stín
svým klamem hovoří:
Pro ty Hvězd Světlo majákem nad nimi nehoří!
Ti skutečnou i vlastních dusí tmu
plní jen přeludy svých vášní, bolestí a vin:
vždyť jedni oči přeplněné mátohami mají,
tak hlavu mračny těžkou k Němu nezvedají,
co druzí prismem slz jen zkaleno Je zří.
A uvnitř domů – temných, osvětlených?
Tam všude týž šeptný neb hlasný ruch:
V krčmách i hotelích, v místnostech uzavřených,
kde kouřem, výpary se, zmámen, válí vzduch,
zřít můžeš běsem posedlé, jež pudí to jen k hazardu a plenu
s jich statky, s tělem, s duší jejich vlastní:
jediné pro ně, zdá se, má již cenu –
jen opojení! Jenom v tom jsou šťastní!
Ať náhlý úder pádu-neštěstí,
ať břímě starostí, hlod bolestí,
ať stálé výčitky přetěžké vlastní viny
jich duši přivodily k vyšinutí,
ať Hříchu Rodu na ně padající nemoci, bludu stíny:
vždy je to více strhuje, vždy je to více nutí
dolů, jen dolů,
v propastném klínu ženy, v extasi hry i na dně poháru démona alkoholu,
hluchého hluku, zmatku, neřestí temném kalu
utopit démona tajemně zděděného neklidu a bolu
či skřeta zažitého osobního žalu.
Čím atmosféra výpary a pachy, šepotem, hřmotem, ó čím hříchem hustší,
čím říje, karbanu a chlastu orgie jsou pustší,
čím blíže rmutu močálu, dnu propasti, ďábla či smrti spáru,
čím blíže závrati a zapomenutí a zmaru,
tím rozvrácené duši zdá se rozkoš větší;
jen – křikem, chlastem, chtíčem ochraptělý chřtán
vraždíce léčí
se ze svých temných neklidů a hnětů, trudů, ran.
Nevidí, neslyší... Snad ruce lomí žena,
snad děti pláčou, hynou – jedno jim:
je duše jejich provždy zaslíbena
mocnostem nezemským.
Ať jejich křečovité ruce
v rozkoše muce
se sklenky nové vždy, či kyčle nové ženy
chvějně chápají –
ať v zlato shrnutého banku hýří ponořeny
– co se sluch jejich jeho z pekla zvukem opájí –
jen ve tmě tápají.
K nim v uzavřená okna Hvězdy nesvítí!
Vábeni jen své vášně bludičkou,
zmámení, opití,
do oslnění, v žár si, můry noční, jdou
jen pro slast Nebytí.
A doma, v příbytcích?
Mrzáctví těl i duší
na lůžku bez spánku, hle, ve vzdeších se válí:
To s podušek je pálí
plameny tužeb vlastních duší,
jež v svého žití všední pusté hluší
si roznítilo do bílého žáru,
v něm kouzlíc si ráj nadpozemských tvarů.
Nad ložem matka chorého děcka svého
s úzkosti tajeným se dechem naklání;
Zde předmět jejího teď smyslu životního –
dál žití naděje či věčné zoufání?
Jak pozoruje pot a oheň líček
záškuby tváří, chvějné křeče víček,
jak chtivě sleduje trhavý, těžký dech!
Ne, nesmí zemřít její andělíček!
Ty, ať jsi kdokoli, to dítě žíti nech!
V nábytku v tichu nočním vržou červotoči.
Nad knihou účtů, žárem vyschlé oči,
on sedí spocen, zchvácen: počítá.
Ta bilance!
Oh, ať že stále znovu, jak chce, počítá,
ať stále znovu počítá, jak chce,
prokleté číslice ty, jednotky, desítky, sta,
tam pod záporným číslem, jak by vskutku psáno,
čte vždy jen: Dokonáno.
K čemu byl tedy všechen trud a shon,
když takto vypadla bilance života?
Teď opřel hlavu: Myslí, vzpomíná –
teď vzdychne: Rodina!
S poblízké věže půlnoc bije zvon.
V nábytku v tichu nočním vržou červotoči.
Poslední slze vyvřít vyschlé daly oči:
Než vzejde nové ráno,
buď tedy dokonáno!
Och, nemocní! Ne, pro ty teprv klidu v noci není!
Vždyť tělo polo vyschlé, polo vazké v potu,
obličej zvětšený, zrak ztrhaný, rty slezlé, okoralé,
v svém myšlení a cítění a snění
zakleta v hmotě stále
i v noci Duše trpí pro svůj domov-hmotu!
A bolest, zmatek, úzkost – odpovědi Její
na Smrti hýření, než za dne v tichu noci víc
Ji ještě posedají...
Z rozšířených zřítelnic,
hle, kterak vyzírají ven, jak němě vějí
ty psice-erynie,
jež z domu těla Vetřelkyně Smrt štve mozkem na práh za Paní!
Och, zda se ubrání
té smečce, která na Ni, zuby ceníc, vyje,
těm příšerám, jež, obraz jejich z nitra na ven promítajíc,
půl v snu, půl v blouznění,
kol sebe řádit snů
tu již již vítězíc, tu znovu podléhajíc?
Ruch, život všude – as ním ruku v ruce
jde bolest, nemoc, smrt, s ním věrně zasnoubena.
On muž vpřed kráčí pevně, směle, prudce,
co na šíj se mu těžce věsí žena.
Slyš nocí výkřik bolesti: To z ženy-člověka bran těla právě vyšed
se člověk nový občanem země stal;
za ruchu starostného vítání, jejž kol něj slyšet,
on zemskou pláň jen pláčem přivítal.
Slyš nocí srdcelomný nářek: Kolem lože
to vypukl v něj náhle rozloučení bol;
za posledního úsilí, jímž hrudník zvedal se – vysoký vrch i dol –
za chroptění a chrčení a křečí člověk dodýchal...
Ó Bože!
A přec: Čím Bolest, Nemoc, Smrt i v klamném nočním tichu,
oproti Životu, jenž dýše kolem Ní?
Hle jeho vrcholy – odvahu, vzdor a pýchu:
ve tvůrcích vědců hlavách, básníků srdcích bdí!
V světnicích, skrovných často, přecházejí
bez zraku, sluchu, chvějní, vzrušení,
přítomni pouze nitrnému ději
půl v zírání, půl v tušení.
Ten výkřik-blesk neslyšet, nevidět,
jenž v tuto chvíli ryze duchový
ze srdce Tvůrce Myslitele vznes’ se k Hvězdné Výši,
když Noc, v jejížto propastnou a zrádnou tmu
vnořil svůj vnitřní hled,
by odpověděla mu k jeho problému,
mu náhle, kořist v klínu, odpoví.
To světlo a tu hudbu vidět, slyšet není,
jež v mass a linií tak vzdorně zoufalém, troufalém províjení,
jež v žhavých barvách, skvělé harmonii,
výmluvném rytmu, bouřící i toužící a snící melodii
z umělců srdcí v tuto chvíli vlní se a sálají a znějí.
Hle, všechnu tíhu země, naděj i úzkost její
ta srdce umělců a myslitelů v sebe vzala:
ta všemu na vzdory
přes všechny zápory,
jako by v nenasycení z života pestré hry,
jak prapory,
apostrof, rytmů, linií a barev, zvuků plápoly,
a polnicemi a zvony,
majáky-signály pro srdcí miliony,
do němé, zoufalé tmy Noci z nich teď vyšlehuje, sálá,
a hlaholí,
jásá a hlásá:
Když všechno selže, jedno zbývá: Krása!
Poznání krása, Opojení krása,
Zákona krása – Hrdinství Lidských krása!
Oh, čím je Bolest, Nemoc, Smrt i v klamném nočním tichu
oproti Životu, jenž dýše kolem Ní?
Hle jeho vrchol – odvahu, vzdor a pýchu:
ve tvůrčích vědců hlavách, básníků srdcích bdí!
Toť Noci majáky! Do temna Noci svítí,
a ticho kolem nich se hlaholením zdá!
To v životního moře nočním vlnobití
jsou kormidelníci u vůle-kormidla.
Snad Hvězdy Samy řídí směr jich cesty tvorby-žití.
Než v nočním klamném tichu nejen oni bdící,
i ti, kdož uzavřený zrak a údy nehybné
teď leží mlčíce, ti spící,
své problémy, své plány, pochyby, trudy své,
života svého nit, v svém snu jen předou dál.
Kdo za dne o zradě své milky přemítal,
ten v snech svých měří dál své štěstí pochybné.
Počítá obchodník úzkostně účty své,
jak skloněn nad nimi je za dne počítal.
O rouletě sní hráč, o honech myslivec,
co chlípník o lůnech, o zadcích, o stehnech.
Sní matka o dětech, o zlatě lakomec,
a dítě hrá si dál v svých zvláštních dětských snech.
I v snech maniak žije žitím překotným,
co melancholik ze sna vzdychá, sténá dál,
dál ve snu paranoik štván je bludem svým,
jak den, noc schizzofrenika je snem jen dementním,
kdy různé role hrá, jak za dne si je hrál.
Ba vše, co přechodní jen zájem v době denní,
co světlý ruch a halas překotného Dne
těm spícím všem za bdění zastíral:
Nemoci těla nebo ducha zrod,
nemoci těla nebo ducha tajný hlod,
ty nejvíc skryté obavy, nejtajenějsí přání,
nejhlubší problémy-tajemství jejich Bytí:
To teď, když utichlo dne rušné, vířné dění,
když plamen slunce zhas’, teď v smyslů zkonejšení
a žití vnitřního od vnějšku odpoutání
v nočního spánku sunoucím se snění
v obrazů jinotajném přestrojení
zas plným zvukem zní a plným světlem svítí.
Hle chorou pubertu, jak ze sna v nepokoji
těžce i blaze vzdychá v těle ztrnuvším:
to o čem nejvíc sní, co jí je v touze vším,
a přec před čím se rdí, čeho se zradit bojí
v jasný a cudný den:
to dává prožívat jí teď pod hříšnou rouškou svojí
nejbližší důvěrník i zrádce srdce: sen.
Rty cynismem i děsem zkroucené,
lile, hříšník zsinalý i v horkém loži svém
jak hřích svůj a trestem jeho ve snu přežvykuje!
Co dal mu zapomenout hluk a zájem dne,
alkohol, děvka – to teď upírem
zas na hruď zasedlo mu, pařáty v peřinách mu chruje,
a jak se zachycuje
ďáblími křídly a drápy v dřevu pelesti,
příšerně hvízdá, škrábe, šelestí:
klid z hrudi ssaje, ssaje
A vědce-zpytatele, básníka-tvůrce snění,
jen v díle zastavení není, není zapomnění.
Toť často doba nejvlastnější práce,
nejtišší hodina, kdy poznenáhlu zraje,
co světlem střízlivým a vzruchem doby denní
ředěno, ptýleno – v hlubinách podvědomí ducha
v roztoku rozptýlená pouze celku tucha –
nemohlo v klidu dospět vyšší integrace;
teď v chladu, šeru noci zhuštujíc se stále,
kol osy osobnosti ssedá, stále účelněji hrání,
vždy více spějíc k poslednímu zrání.
Jak často ve vítězném „Heureka!“
ze snění podvědomí nenadále
vyblesklo, narodilo
se takto, z noci temna nebes hvězda, světlé dílo!
Tak v hlubinách a výších Bytí pracuje i snění;
tak na stavu, kde Duch z lnu žití svého roucho světa tká,
se člunek zticha, bez přestání kmitá i ve spánku snech.
Ne, ten klid vnější kol skutečným mírem není!
To ticho zdánlivé je plné šumu touhy,
je plné stenů jen – co šelest, to je vzdech;
jen Den se odráží v tisící nočních ech,
to křik je Dne, jenž přešel v povzdech pouhý.
V mohutné netržité symfonii Země
toto zde pausa není.
Toť jenom hudby teskné přitlumení,
jen tempa živého rytmické zpomalení.
A, byť by zněla sebe více jemně,
ta hudba zemdlí, ztiší se – však nikdy neustane.
A sotva Nový den pod slunce září vzplane,
jak zvukem polnice vše probudí se, vstane,
a v krátce kol vše zas: Ruch všední, světlo, hlas –
a stará Života hra rozproudí se zas.
To drama od nezvěstných věků započaté,
o kterém, jak že skončí jedenkráte,
kdy, i zda vůbec kdy se skončí, nikdo neví zde.
Po noci den a po dnu noc vždy znova,
po sladkém rovnodenní slavný slunovrat,
po slavném slunovratu teskné rovnodenní –
tak na velikém světa divadle
vždy výstup po výstupu, tak vždy nový akt,
tak celé cykly v stálých proměnách,
vždy nový rok, staletí stále nová,
ten kus před sebou zříme hrát.
Ač kulis illuse se střídá a se mění,
vždy stejní herci stejném na jevišti,
jen v různém přestrojení různých pokolení
týž hrají kus. Že v hrobu propadlišti
za transparentní oponou se tratí,
to mudrce v hledišti neoklame:
Ví, že týž stvoření typ v generaci příští
odehrát variant úlohy dávno známé
se v jiné masce s druhým aktem vrátí.
Jak zmatená to hra! Jak smutné je to drama!
V svých gestech výkřicích jen boj a snaha samá,
a její smysl, zjevný její cíl:
Nezdolná touha, touha po Štěstí.
Za tím se, žíznivě své paže rozpřažené,
ve zbroji vědomých i nevědomých lží,
se zbraní nečistou – nekalou soutěží,
po cestách trnitých a kolem propastí,
přes rudá moře zločinů, přes bahna neřestí,
i po silnicích prašných šedé všednosti, v napětí všech svých sil,
vše, co se člověk zove, k předu dravé žene.
Ať ten je dosáhnout sní násilím a onen spíše lstí,
je dosíci chce každý.
Na ty, kdo v cestě stojí mu, bojovně doráží,
na ty, kdo předešli ho, nebo cestu kratší k jeho cíli našli, nevraží,
a možno-li, na nich se mstí,
tělesní, duševní neštítě se vraždy.
Co cílem jednomu, jejž doufá dosíci
po trudné pouti až na sklonku žití svého,
to druhému, jenž k cestě nadán výhodami druhu všeho,
je pouze přechodní, průchodní stanicí,
a třetímu, jenž zrak v mlhavou dáli hrouží,
je východištěm jen a nudným domovem,
co čtvrtý, pátý zcela jinam touží
svým snem o štěstí bláhovém...
Tak každý svůj sen štěstí jinde sobě vysní,
zře jinde rajských krajů fata morganu,
druhého nechápaje s jeho štěstí písní,
šílence přelud jen spatřuje v jeho snu.
Jak mnohému zeď smrti náhle dráhu jeho přetne!
Jak mnohý, v dychtění svém upjatý jen k cíli svému zrak,
přes propast vrhá se, do ní se zřítí tak!
Jak mnohý pro únavu cíle nedolétne!
Jak mnohý zadusí se v bahně neřestí svých v prostřed své pouti bědné!
A mnohý kolikrát že padne, vždy se znovu zvedne,
dál běže za metou tak často vzdálenou, že jejích hranic ani nedohlédne!
A mnohý, aby dosáh’, po čem tolik touží,
po celý život stará se a souží,
prachem se duse, prachem na cestě se plouží,
potupně těm, kdož před ním běží, slouží.
Co všechny ústrků však, úrazů a pádů bolesti,
co všechny potu, krve těžké oběti,
co chvíle únavy po chvílích lopoty
všem těm, kdož usilují v paží horoucím, bolestném rozpětí,
přes všechny trampoty,
kýžené fata morgany své mysli v posled dospěti!
A řídcí pošetilci, kteří přec jen dojdou jednou k Cíli,
který si na konci své dráhy byli snili –
jak že jsou zklamáni! Jak že to štěstí je všední a skrovné, chudé,
jak že v něm z Vysněného Ráje málo zbude!
Vy hvězdy ve výši! Vy světy vzdálené!
Jak často pozvedá své ruce lidství naše k Vám!
Tak často zdá se mu, že, hmotou zjařmené,
by u Vás nalezlo konce svým útrapám,
tam u Vás že by napilo se, žitím štvaný pták,
z Věčnosti, kýženého štěstí pramene...
Navždy ten tam
že byl by efemerních nadějí a bázní,
všech malicherných starostí a strázní
hnět pozemský...
Oh, Vám,
Vy světy viditelné nám, a přec tak tajemné,
Oh, Vám,
Vy zraku blízké, v skutečnosti tolik vzdálené,
závidí často tak!
A přec i to je pouze nový klam,
jímž dálka kosmická svým tichem nesmírným,
svou září dojemnou a smírným klidem svým
jen šálí lidský sluch, jen šálí lidský zrak!
Vždyť víme, že jste povstaly kdys z téže hmotné látky.
jak naše malá, smutná, chladná zem;
že, sestry, kolujete širým prostorem
v podstatě v stejném rytmu, dcery jedné Matky!
Že všechny díly širé říše oné,
zdánlivě rozptýlené tak, že zrak nás ztracen tone
v tom Moři Nekonečna tajemném,
přec nevidného kruhu otěžemi,
jenž rozepjat je celým prostorem,
přes celou jeho propast rodem, zákonem
pohybu žití svého jsou i navzájem
i s malou naší zemí
v jediný celek Kosmu sepjaty.
Ó velké tajemství našeho Já a Ty!
Když na Vás, hvězdy, zřím, tu dobře cítím,
že stejná touha Vás touž mocí dravou,
jak nás, v tu osudnost tak lopotnou a žhavou,
již zoveme tak prostě, velce žitím,
vpřed stále pudí,
že totéž ve Vaší, co v naší lidské hrudi
hárá a pálí, věčnou žízeň budí,
totéž Vás rozněcuje, totéž trudí.
Tak jak mi absurdním je pomyšlení,
že by se dalo všechno dění
až do molekul, do atomů jen v trpnou hmotu rozložit,
a všechen řád a všechen život duše,
tak velký ve vůli a v citu, v myšlence v tuše,
jen mechanicky vyložit;
že celý ohromný a krásný kosmos nad mou hlavou,
že celý v duchu mém cítěný kosmos lidský
by základ měl jen hmotně dynamický:
tak cítím též, že klid Váš idylický
je kletby dálky pro nás pouze maskou Ihavou,
ať jakýmkoli jménem nazvanou,
ať rájem ztraceným, ať nebem zaslíbeným,
ať smrtí nebo nirvanou...
Ta Vaše záře – toť jen oheň touhy,
jenž přetváří se v pohyb neustálý,
v let chladným prostorem už věky věků dlouhý
za cílem neznámým do nekonečné dáli!
A nechť jsou těla Vaše sebe éternější,
a vegetace na nich sebe nádhernější,
ať na nich duchového žití rozdělány
jsou sebe vyšší, světelnější stany:
Pokud jste tělesy, pokud jste viditelny nám,
pokavad nezhas’ touhy Vaší plam,
kterým jste bez ustání v bludném kole štvány
vesměrných prostor širé brázdit lány,
potud je Vaše blaženost jen pouhý lidský klam.
potud je život Váš, osud Váš, blízký nám!
Ba snad že touha Vaše, touha Vašich dětí,
bytostí-částí Vašich muka o to větší jsou,
oč smysly duší jejich dovedou
předmětem touhy své, svou v dálce vidinou
se mocněji, hlouběji rozechvěti!
Že, oč že jasněji vnímáte visi svou,
tím mocnější je po ní touhy Vaší vzpětí,
tím lačněji že křídla Vaše letí
v tu její náruč tolik touženou!
A to, co vzhůru k Vám v nás teskný pohled zvedá,
že vyšší meta jen, jen vyšší cesta žití,
jíž nepochybně – jaká slast i běda! –
nám buď již bylo kdys, buď bude jednou jíti!
Vzpomínka na vyšší sen přenesmírné touhy,
ne na život jejího naplnění,
nejbližší stanice jen, ne však ještě, – běda, –
zkojení touhy, z trudu vykoupení,
ne ještě – ten čas nekonečně dlouhý! –
co ve Vás srdce naše, duch náš sní a hledá!
A přec: Ó Hvězdy, jaké pomyšlení,
že Vy tam ve výši tak dálně nad námi,
při žhavých jader svých tak roztouženém snění,
svém vespolném od sebe oddálení,
tak v teskném osamění,
v tom teskném obklopení
věcností nekonečné zimy, nekonečné tmy,
jste našimi, jste mými sestrami!
Že totéž Vaše žhavá mocná jádra,
co naše malá lidská cítí ňadra,
že také pro Vás jako pro nás není
klidu a míru, z touhy vykoupení,
že trpíte, ó krásné, jako my!
Trpíte marně ? Sníte marně? Jsou drahé Vaší lásky sny
jen obluzeny vidinami kosmické fata morgany?
Snad na té poutí nekonečné za Metou příliš vzdálenou
ta Vaše těla, světlá láskou, nakonec přece zahynou!
Znavena letem věky dlouhým prostoru dráhou studenou
snad křídla Vaší touhy klesnou, ledné Vás vichry ovinou –
a tak u letu stále mdlejším v studené lázni širých cest,
v prostoru stále vychladlejším
se rytmem stále pomalejším
a truchlejším budete nést –
až v potácení, srdce chladná,
v nichž nezbyla již touha žádná,
mdle klesnete v náručí Smrti,
bývalá těla krásných hvězd...
V chaosu smutně nekonečném širého němě prostoru
mrtvé jen zbytky Vašich kosmů, jak cáry zašlých praporů,
víříce v trpném, teskném letu v mocnějším stále rozkladu
ponesou v Moře Zapomnění tragiku svého západu...
Nebude nikdo nad vodami, kdo zaplakal by nad Vámi,
nebude nikdo, ani vody, jen Prázdno Paranibanny...
A nepatrná mezi Vámi i naše chudá matka zem
se všemi lidství sny a plány poplyne rakví prostorem...
A přec: Ne, není, není možná,
by zhynul onen krásný sen!
By to, co zde už jednou bylo,
byť jen co obraz, tucha zbožná,
byť jen co sen –
co v nás tak mocně k Světlu chtělo,
tak dobrodružně velce snilo,
byl pouhý klam, byl přelud jen!
By, co kdys krásou zvítězilo
nad pouhým látky chaosem,
co božství svého důkazem,
tak v svět se, v kosmos přetvořilo
vývojem nesčíslných věků –
to aby bylo marně žilo
a velké lásky obraz-dílo
všech světů-věků
jen šalebným byl obrazem!
Ne, co už jednou bylo, žilo
s velikým o svém Příští snem,
co koncepcí o mocném díle,
tak velkém v kráse, velkém v síle,
v růst tragický se rozepjalo
hrdinné vůle pokynem –
co v závratném svém heroismu,
stavši se časem, prostorem,
tak v drobné díly rozčleněno,
v svých dílech teskně oddáleno,
bolest a práci na se vzalo –
ten hlahol, který slyší zníti
v své duše skrytu každý z nás,
co božství hlas:
To vše v svém nitru dobře cítí,
že trpí, bojuje v svém bytí
za Vyšší Mety příští čas.
To, nedovedouc zahynouti,
– jsouc Kladu Bytí důkazem –
a byť by mělo věčno let
u bludném kruhu vpřed a zpět
kolovat, nesouc v lůně běd
prostorem mrazným dlouhou poutí
své krásné touhy žhavý květ –
i byť mělo vždy naposled
v zdánlivé smrti pousnouti:
to, v nitru tajný, skrytý vznět,
jenž zrál v něm jak v semenu klas
pod zemí skrytém v zimní čas,
v svůj pravý zákonitý čas
se rozdmýchá vždy v nový žár
a vytvoří, byť z mlh a par,
zas nový kosmos, nový svět,
jenž bude toužit znovu vpřed
obnovit toužebný svůj let
v průvodu slavném nových jar!
Snad od Věčnosti do Věčnosti
nám souzeno tak obnovovat
vždy v mocnějších svých niter žárech
svůj v nekonečné vzdálenosti
rozpjatý křídel našich let –
vždy znovu v čarovnějších jarech
z tmy Zimy-Smrti vynořovat
nezmarný svého Žití Květ,
vždy znovu, v duchovějších tvarech
z rozprchlé látky vytvořovat
krásnější nazí touhy svět –
tak nechat znovu rozptylovat
a zas svou silou obnovovat
svůj roztoužený krásný let –
tak stále se jen k cíli svému
vždy víc a více přibližovat,
a přec, od lásky zprahlý ret,
nikdy ho, nikdy dostihovat – – – –
Snad souzeno nám naposled
za prahem nekonečných let,
po pouti nekonečných mil:
v úžasně krásném Gloria
splynout ve Vyšší Boží Já...
Vím jedno: Tento krásný svět,
jejž kolem zříme, o němž víme,
týž, jejž v svém vlastním nitru sníme,
a který ctíme,
co výtvor vyšších božských sil:
má smysl, poslání, má Cíl!