NOČNÍ MĚSTO.

Při lampě nad svým stolem sedím v noci

u okna otevřeného. A hlava,

do dlaní schýlená, tak bolí!

Dole v ulici, pod světlem luceren

veselý nápěv, rychlé kroky chodců...

A kolem dokola, na náměstích a mostech,

ve vzkvetlých zahradách šum života,

za zvuků hudby, skvělé promenády,

a v parku zákoutí snad první lásky marné

polibek první,

nesmělý a vroucí... Potom ticho zas.

A město na tisíce oltářích

zapaluje obět letní noci,

hýřící květy, hudbou, těly žen

a smíchem hvězd. A v tichu,

jež plní pokoj můj tak teplou žádostí,

hřmí všechny jeho hříchy, bolesti a touhy...,

vše klíčí v něm, vše sahá po květech,

jen já zde v noci nad svým stolem,

a s hlavou, jež tak bolí, ve dlaních

sám sebe ptám se, jaké květy

z mé vzrostou samoty? A jaké vůně,

zda rozkošné tak, jak mi těžké byly

ty chvíle, ty chvíle, kdy v proudu života

jak opuštěný ostrov mé mládí odkvétalo?

Ne! Vztyčuji svou hlavu... Lampa dohořívá

a výskot veselí, jež plní promenády,

v mou zapad samotu, tak lákavě a zrádně,

jak pokynutí ženy, jež nás nemiluje...

Sám sebe ptám se: jaké květy, vůně...?