NOČNÍ MOTÝL.

Mdlou roušku soumrak vůkol tkal,

v mou síň se snášel větrů kvil,

já ke čtení se uchystal

a kahan svůj jsem rozsvítil.

Tu oknem v síňku motýl vlít’

a kolem světla kolotal,

chtěl v jeho teplý zlatý svit

a stále blíže polétal.

Pak váhal chvíli, ale zas

do jeho žáru chtivě vnik’

a mrtev padl v jeden ráz,

zda tušil as ten okamžik?

Zda nejsme podobni mu snad?

Tak mnohý k světlu toužil z nás,

leč sotva křídla blíže klad,

v ráz zžehnut ohněm pad’ a zhas’!