NOČNÍ NÁVŠTĚVA

Sedni,

zvala mě lavice před rodným domem,

olysalá jako starý hlídací pes.

Plísní jí mokvaly jizvy ve dřevě javorovém

a usychající krví rozlézající se rez.

Vítej, vzdychlo v ní srdce dětským nožíkem vryté.

A na okno suchá haluz: Vstávejte, vy tam, co spíte,

máme tu hosta dnes.

Synu!

vyšli dva stíny a k třetímu sedli.

Hynu! čtvrtý se plíží a těžce usedá k třem.

A pátý, jak mrtví kdyby se z hřbitova zvedli,

se potácí tmou: Už dávno zhynula jsem.

A šestý s úsměvem zlým: Snad ještě jsem živa.

A sedmý usedá mlčky a jenom se dívá a dívá,

jak starý hlídací pes.

Jsme všichni,

hovoří stíny ve stínu rodného domu.

A po cestě ubledlá tvář dí ze tmy: já jsem tu též.

Synu, praví dva první, jak dávno je tomu!

A třetí, dýchaje těžce; co tady, bratře, chceš?

Odejdi, musím jít spát, pátý tichounce šeptá.

A šestý: snad, sestřičko, spíš. A sedmý se dívá a neptá

a do ticha zoufale vyje probouzející se ves.

Půjdu,

řekl jsem do tmy a s lavice jsem se zvedl,

ze sedmi besedníků ten bdící u staré zdi.

Synu, zachvěl se první a druhý vzdychl a zbledl

a třetí potřásl hlavou: Buď s Bohem, bratře a jdi.

A čtvrtý: Jsem mrtva a spím. Proč nepřišel jsi k nám dříve?

A pátý s úsměvem zlým: Snad proto, že byly jsme živé.

A sedmý se dívá a dívá, jak východ se červánky rdí,

ni pohled, ni slůvko, ni hles.

S Bohem,

stráži, jež dědictví neumíš stříci.

S Bohem, lavice věrná ve stínu nevěrné zdi.

Zapomenu tě, lásko, jež neumíš „zůstaň“ říci,

zapomenu tě, lásko, jež dovedeš říci „jdi“!

Zapomenu vás všechny v rozbřesku již se dnícím,

jako když stanice mizí v temnotách odjíždějícím.

Ale nikdy a nikdy, jak proklet prokletím vědmy,

nezapomenu, žes mlčel, ty tichý stíne, ty sedmý,

mlčením rozžírajícím staré srdce jak rez.