NOČNÍ POBOŽNOST

Vzpomínek živých věčná lampa hoří,

a srdce zvon je, který volá v chrám,

než nové jitro zlatou vzplane zoří,

pojď, duše moje, k tichým modlitbám.

Zde u té rakve ještě poklekněme,

než počnem’ žití svého nové dny,

tu naše touhy dřímou navždy němé,

našeho mládí nesplněné sny.

Tu poslední noc buďme ještě s nimi

a z ticha važme ve svém mlčení,

co v nich nám vzaly přešlé dlouhé zimy,

co bylo krásy v jejich plameni.

Pak osušme si rychle oko v pláči

a vyjděm’, mrtvou, nepohnutou líc,

jak člověk, který proto pevně kráčí,

že nemá, co by ztratit mohl, víc!