NOČNÍ PRÁCE

Z dálky ta kladiva zvoní jak zvony

v ticho, jež tlačí se do ulic.

Leč z blízka jsou to řevy a stony

zkrocených kolejnic.

Divými blesky holými zkvetlé

v prudkém se spíjejí světle

měsíců elektrických,

stažených s hůry téměř až k zemi,

houpajících se nad kolejemi

uprostřed pěstí lidských.

Uprostřed vítězných pěstí a svalů

oslňující se houpá květ,

květ městské noci

a výheň,

do černých ulic v užaslém cvalu

ryk letí a trhá černý svět,

jenž bez pomoci

zří práce líheň.

Úsečně, tvrdě a temně

zní povel jak z rozkazu země:

Hoj – rup!

A noční tuláci

civějí na práci,

básníka mysl okouzlená,

voják a žena.

Z dálky je shluk to jak okolo vraždy,

jak z novin oživlá zpráva.

Leč z blízka v těžkém rytmu tu každý

svou sílu na oltář dává,

kde kámen, železo, písek a hlína

a letní noci spoluvina

zalily potem těla,

ta hnědá těla z lodních lan,

ta těla plná zajizvených ran,

vítězná těla.

A lana břemena zdvihají,

ramena břemena nesou,

tísněné hrudníky těžce dýchají,

lana se třesou

a chvějí se i rozkročené sloupy,

svěráky lidské, páky a stoupy:

hoj – rup!

Tak opatrně jak by děcko spící,

zdvihají, kladou temnou kolejnici:

hoj – rup!

A noční tuláci

civějí na práci,

básníka mysl okouzlená,

voják a žena.

Voják a děvče se za ruce vedou

v tom nočním oslnění

a v rytmu, jenž strhuje nahotu smědou,

prudce si po každé ruce stisknou,

když lidé a železo mocněji výsknou

svou píseň práce a klení.

Uprostřed těl, jež potí se únavou,

uprostřed olejných, zemitých pachů,

v nich touha se jitří: Buď mým! Buď mou!

v očích je plno nachu.

Hoj – rup!

A výheň tryská ohni ryky

k obloze, jež nad ní zeje,

žhavými mává kapesníky,

že práce se děje, se děje

vždy znova

že se tu zdvihá a klade, kope a ková,

a křiky bijí jak nože.

Pak básník jde hledat rytmická slova

a milenci tvrdé lože.