Noční růže.

Jsi sama. Z koutu, kam tvůj smutný květ se níží,

jen temno vyzírá. Na smrt se slunce bojíš,

před každým paprskem se trapně nepokojíš

a temna miluješ jen němou, dusnou tíži,

a v prvním rozkvětu již na svou smrt se strojíš.

Ty rosteš v samotě a zhyneš. Nezapěje

pták v slunce usmání ti svoje sladké písně.

Tvůj list se ukrývá, tvůj květ se bázní chvěje,

a čím víc temna kol a samoty máš tísně,

tím víc též kalich tvůj – má růže – vůně leje.

V tvém temnu nezříme, my cítíme jen tebe.

Tak srdce v hlubině své smutnou lásku tuší,

kdy úsměv naděje mu navždy vzalo nebe.

Tak láska umírá jak vůně tvá kdes v duši

ve tmě, jež nesvitne, a v mrazu, který zebe...

A čím víc temnoty se na tě, drahá, sklání.

tím víc se rozplýváš ve zádumčivé vůni.

Ten černé noci hrob tě před zhynutím chrání.

Tak našem ve srdci, v hluboké jeho tůni,

čím zoufalosti víc, tím více milování.