Noční skizza.

Je pozdě juž, a řeky rýha se zvolna ztrácí do tmava,

a v keři, jenž se nad břeh zdvihá, jen tíká ještě pěnkava.

Stín za stínem se plíží z lesa

a splývá s mhou, jež k zemi klesá

a mezi kmeny vrb se míhá,

jak bílá jitřní záplava...

Tam západ ještě svítí zlatem – zde les juž tichne v hovoru,

a já sním v jeho tichu svatém pod klenbou starých javorů.

List podzimem juž zkrvavělý

s nich padá pod rys břehu stmělý,

kde mezi šerých vrbin šatem.

se oheň kmitá na voru.

A bezděky tam oko hledí, a obrací se v touze líc!

Tři opálení plavci sedí na kmenech padlých borovic

a dojemně a v tklivé kráse

jich zpěv kol nocí rozléhá se

a plamen svojí rudou mědí

jich tváře žíhá víc a víc!

Jak flór juž pára z lesů stoupá a nad vodou se skládá v stín

a řeka v nočních snech se koupá, a tiše šumí ze hlubin,

leč plavců zpěv z ní jásá přece

a rudý jejich oheň v řece

se na voru jak motýl houpá

a září ve tmách nad rubín!