NOČNÍ STRÁŽ

Uprostřed hrobu němých stěn

ze svého těla vysvlečen

bdí člověk a s úděsem naslouchá,

jak temnota houstne a ticho lká.

Bože, co v světě je lásky a ran!

Každý je bolestí připoután

na zemi, do temnot letící!

Lidé jsou zbloudilí poutníci,

každý má jinou smutnou tvář,

a touha, jež v temnotách objímá,

cestu svou nikdy nepozná,

až pohasne klamavá měsíční zář.

Za noci rozvíjí kouzelné květy

vězňové pláčí v žalářních zdech,

země je míč a hvězdy jsou světy

umírá láska na horkých rtech.

Vrahové plíží se nocí zrádnou

život je touha, touha je sen,

uvadnou květy, plody spadnou –

v lásce je každý samoten.