NOČNÍ VIOLY.

Za nocí, nocí hvězdnatých,

plny jež klidu a chladu,

utichla bouře v prsou mých,

v duše mé setmělém sadu.

Stříbrný paprsk měsíce

kradl se na lup a zvědy,

a mně zas přes ret, přes líce

úsměv šleh’ tichý a bledý.

A jak ten úsměv v hruď mi pad’

jako pruh měsíce světlý,

zjasnil se duše stmělý sad,

violy noční v něm vzkvetly.

Kvetly v něm noční violy

v samoty chladivém lůně,

duše má – nic ji už nebolí –

plna je, plna jich vůně.

Na každém plála kalichu

rosa jim v perleti lesku,

jakbych se v nich byl potichu

ze svého vyplakal stesku.

A ty jich květy vonící

v zlatisté záři a běli

šílenou láskou k měsíci,

k hvězdám a noci se chvěly.

A Noc jak kolem spanilá

neslyšným šuměla letem,

také se v touze sklonila

nad jejich úsměvným květem.

Se rtů jí splynul tichý vzdech –

as tak jak větru van zní to –

jistě jí bylo květů těch

z celého srdce tak líto!

Hrsť si jich vlasů do šera,

hrsť zatkla do ruky chladné –

čtenáři, snad ti některá

za nocí do srdce padne!