NOČNÍ VÍTR.

Slýchám jej často v půlnoční chvíli,

jak sadem bloudí a potichu kvílí –

přichází občas, až na okno sedne,

zavzdychne lehce a zase se zvedne;

žaluje hlasem tesklivě znícím...

Bdících rád nemá a závidí spícím...

Bez konce, bez cíle je jeho cesta...

Přelétne dědiny, přeběhne města –

rád by se zastavil – bojí se lidí –

za sebe sama tuze se stydí...

Ostych svůj nese si do noční hluše –

je lehký a teskný jak tulácká duše...

A bloudí lány a bloudí lesy,

pavoučí vlákna na stromy věsí –

na lehkých křídlech v měsíční šeři

nahání strachu bázlivé zvěři;

každý svůj pohyb jí do sluchu vleptá,

ať hučí v jedlích, ať s osikou šeptá...

Rád by se někomu s bolestí svěřil,

není však nikoho, kdo by mu věřil:

nebe je daleko, ještě dál hvězdy –

obilí v bázni mu uhýbá z cesty...

Tak lítá – a lítá – poklidu nemá,

hovoří s nocí – a ta je němá...

Slýchám jej často v půlnoční chvíli,

jak nocí bloudí a potichu kvílí –

usedá na chvíli, zase se zvedá –

bez konce, bez cíle bloudí a hledá,

až posléz unaven k samému ránu

zapadne do zlata pšeničných lánů...