NOČNÍ ZOUFALOST.

V noc poštván,

v bídných, tmavých ulicích se ztrácím

zoufalostí hnaný,

duchům zlým vydaný,

s palicí svou tvrdou v blátě se potácím:

ďáblem štván.

Prší, padá sníh a vítr fouká,

v zadu na mne fiakr si houká,

v pravo noční sova na mne kouká:

fouká, houká, kouká –

všecko v hlavě mé se divě točí,

div že mozek z lebky nevyskočí.

Do uličky v levo noha má vybočí,

žádný pedant mi tam cestu nezakročí.

Aj, jaký to nález!

jaký odlesk praosudu mého

z bláta na mne outrpně se dívá,

pozdravuje druha rovněž nešťastného?

Slzí proud mi náhle s oka zplývá! –

Před rokem snad ještě pyšně jsi pokrýval

nejoutlejší nožku nejkásnější děvy!

na niž celý svět se vůkol pousmíval.

Všecka krása, sláva

polní tráva –

všecky naše myšlénky a plány, pouhé plevy!

Křampe! olim outlý pantoflíčku,

druhu nyní k ničemu podobný,

jak mne při tvém pádu bolí v mém srdíčku!

I já jsem kdysi velké plány míval,

i já jsem o marnosti světa sníval...

lidé rozumní mne ale přesvědčili,

bláznu všecky hrady rozbořili!

A já – nechtě věřit, hloupé děcko,

že je samá sláma – všecko, všecko!?

musím z domu utíkati! –

Mám snad plakat? mám se smáti?

Oblažitel lidstva sem a tam se kácí,

s palicí svou tvrdou v blátě se potácí.