NOČNÍ ZPĚV HUTÍ

Vysoká zeď –

ale i přes ni přetéká do ulice

slavná a syčící blýskavice,

ale i přes ni udeří bohatá

vichřice zvuků, nádherná sonáta,

jak si ji zpívají za noční hodiny

vysoké pece, koleje, komíny,

nesmírný robotník žárný:

fabriky, hutě, železárny.

Půlnoční blažené zasnění –

to jenom jest

tam někde ve výškách, kde hodina hodinu chytá

v sentimentálních záhonech hvězd,

ale zde země je tvrdá a silná a pracovitá,

co skládá půlnoční píseň jinou a vzácnou,

chlapskou a nebojácnou,

skládá ji v rachotu, syčení, dýmu a plameni.

Uliční výspa, zrosené chodníky.

Třesavé zášlehy dlouze je brázdí.

Tam vpředu, tři metry za zdí,

od tebe zázrak vzpíná se veliký,

lidského mozku zázrak, co zákony vnutí

kovovým obrům pecí a hutí –

A dobře je mi

v blýskavé potopě, v syčení, ryku,

je dobře i v této železné, žíhané zemi

nočnímu chodci teď u zdi a na chodníku.

To dobře vím a myšlenka tělo mi přímí:

ta země, ten obrovský robotník pecí,

i nyní žije a robotí rameny nesmírnými,

promění hmotu, železu poručí téci,

statečným pohledem zaklíná žár,

ohnivé hady do těžkých kleští chytí,

do hlavy bude jim kladivy bíti,

až podle své vůle vnutí jim tvar.

A nejvíc jistota zdvíhá mi hlavu,

když oči mi zalévá jiskřivý vodopád

a mává slavnostní pochodní na ulici:

že všecko to, technický orchestr hřímající,

vichřice zvuků, hra světelných splavů,

co lidský rozum a ruka bezpečně řídí,

že všecko to, nesmírná robota lidí,

má smysl, má řád,

že hudba ta mnohovětá

je píseň nového světa.