NOČNÍ ZPĚV MERLÍNA.

Ty bledý srpe luny,

nad mlčelivou strání

jenž vycházíš a nad obrubou lesa

se zvolna chvěješ jako úsměv lásky,

bud pozdraven! dnes mračny

tvá vlídná tvář mi kyne, dvojnásobně

mi vítaná; neb jejich tmavou clonou

ty míháš se, jak za oponou hustou

před oltářem svit lampy.

Před tváří boha věky

ty ubíráš se klidný

jak cherub, jenž mu věrné koná služby;

před tváří země věky

ty ubíráš se tichý

jak strážný duch, jenž na cestě ji hlídá;

před tváří lidí věky

ty ubíráš se smavý

jak přítel, který všecko v souzvuk zladí.

Ty svítíš na tvář šťastných,

jenž nejlíp vůni růží pochopují,

jenž půjčují své srdce,

by v slavíkově zajásalo písni,

jenž spojují svá ústa

na vonný, sladký kalich,

v němž láska dřímá vyhostěna z ráje.

Ty svítíš v chudou jizbu

a stříbříš její stěny,

že chudému o štěstí ve snu zdá se.

Ba tys i přítel mrtvých,

když zahalené v rubáš

juž opustil je každý,

ty okénkem se vkrádáš

a v stuhlé tváři jejich lesk tvůj vlídný

se zachvívá jak slza,

jež všecky spory v mírný zladí souzvuk.

Kol všecko spí, stráň černá

jak medvěda srst do prázdna se ježí,

jen sem tam v listí, houští

měsíčné bílé pruhy zapadají,

jak do medvědí srsti

by bořily se lovce bílé prsty.

Ten lovec bůh jest, silnou za sanici

chyt’ potvoru, tmu noční, z které hrůza

a postrach sršely, pak vzal své kopí,

měsíce zlatý paprsk,

a v chřtán jej vrazil líté sani, kolem

až červánkem se rozlila krev její,

sta jeho psů, východních větrů svěžích,

teď líže ji a země usmívá se

a vstříc se chvěje jitru!

Snad, bdící tvor, já pouze

mračného nebe teskné hlídám dumy.

Na skalnou moji sluji

svit luny zaklepal a já se vzbudil,

zem pozdravit, jí vlídné říci slovo,

by bezdnem dlouhá noc ji neznavila,

ji ujistit, že za ní

se vznáší anděl s roztaženým křídlem,

by zadržel ji v pádu,

ba že sám bůh by zachytil ji v náruč,

jak poraněnou bílou holubici,

a v lemu svojí řízy

ku toužnému jí ustlal odpočinku.

Mně často zdá se, časem

že slyším, kterak nebes těžké dvéře

se otvírají a zas zapadají,

pak ticho zas a pak zas šumot křídel,

a cítím v srdci,

že celý vesmír v dlani boha dřímá,

a spokojen jdu spat;

vždyť v ní je všady, všady jest můj domov.

Na trávě skví se rosa,

dech země vidím, v bílé páře stoupá

jak tucha jitra k nebi,

kmen břízy bílý i hnědý suk dubu

si rozumějí v tomto pološeru,

a tajné příbuzenství

i křemen cítí s vlnou, jež ho hlodá,

sta snů kol proplítá se

a na mé svadlé skráni

mi tepou křídly,

jak hnědé velké můry noční

na vráskovitém kmenu

dutého jilmu, z něhož vyletěly.

Ó noci, rozhoď po nich

síť stínů svých, ať brzy

nad stromů vrcholky, nad hřbety horstva,

jak v lehké zbroji Roland vítězící,

se zvedne jitro!

Slyš pěnice hlas v mlází!

Ó jásám blahem, kdosi cítí se mnou.

Snad právě krmí mládě,

jak duši svou já krmím myšlenkami.

Ó pěj, ó pěj, vždyť proměněné v tóny,

mé sny a tuchy spíše dojdou k nebi,

spíš světu zachovány

mu po stoletích vyřídí můj odkaz,

jenž myšlenkou nes’ zemi požehnání

a pozdrav lidstvu!