Nocturno zimní.

Ó vy všichni, kteří v tmavý

večer zimní doma dlíte,

na krb vlídný, plápolavý

zírajíce, blaze sníte,

chvílemi v tom kruhu tichém

hlaholíte jasným smíchem,

šumné, plné vína číše

pozdviháte na zdar výše,

aneb zpěvu samovaru

nasloucháte, vonnou páru

čaje dýcháte a v štěstí

tom si sami díte tiše,

celý svět že šťasten jesti:

Těch-li sobě vzpomenete,

kterým venku v tmavé noci

vichřice, sníh ve tvář mete,

kteří hynou bez pomoci

ušlí, hladoví a nazí,

které zima v duši mrazí.

kteří marně v širém kraji

po střeše se ohlédají,

pro něž v každém kroku novém,

bílým sněhu pod příkrovem

v podvodné a chladné zlobě

úskočný jen hrob se tají,

by je schválil, strnul k sobě?

Jak jsem často, smutným šerem

bera se já, poutník syrý

útulného krbu směrem,

kraj kdy mizel v soumrak čirý,

a kdy mráz a metelice

bičovaly moje líce,

ptal se stokrát sama sebe:

„Co ten bůh a jeho nebe,

co ti andělé a svatí?

Zda z nich někdo lidstvu splatí

jeho klopot, bídu, práci,

hlad, jenž bolí, mráz, jenž zebe

až to srdce vykrvácí?

Pravda-li, že tamo s hůry

přece jedno oko zírá

skrze mraky, skrze chmury

a své ráje otevírá

trpícím a osiřelým,

byť i vzdoru duchem smělým

proti němu, proti nebi

kuli plány ve své lebi,

že jich přání jednou skojí,

všecky v jeden spolek spojí,

obejme a zulíbá je,

vyjme z ran jich žhavé hřeby

v nejkrásnějším sále ráje?“

Divý vichr, příval sněhu,

ledný mráz, jenž kraj ten hlídal

v Ahasverově tom běhu

v smíchu tak mi odpovídal:

„Slitování? nikde není –

chudým vše se v bídu mění!

Blaze těm, jež domov čeká

a jim kývá do daleka,

kterým přána láska, zlato,

vše, co lidem milo, svato.

Běda mu, kdož v poušti země

bez domova, lásky těká,

chud a sám se trudí temně!“

Jedněm praví noc a zima:

„Spěchej domů, chvátej hbitě,

budeš záhy mezi svýma,

všichni tam již čekají tě,

zahřeješ své skřehlé údy,

zavzní smích a jásot všudy,

budeš volný, vesel, šťasten.“

Druhým opět praví hlas ten:

„K čemu chvátat? Sám jsi zhola,

tebe nikdo nezavolá – – –

zůstaň zde a pohov sobě,

bídy více neúčasten,

usni, dřímej v našem hrobě!“