NOCTURNO.

Tmavá noc je, tmavá, tmavá,

meluzina v kamnech skučí,

přemítáním těžká hlava

klesá tobě do náručí.

Shrň své vlasy přes mé čelo,

usnu tobě na rameni,

utonu, kdy vše se stmělo,

v bezdném moři zapomnění.

V zapomnění světa hoře,

na ty bouře, rány, žely,

jakoby se vlny moře

nade mnou již uzavřely.

Jakobych tam (a ty nežel!)

na dně moře ve hluboku

bez pohnutí ve snách ležel

na tisíce dlouhých roků.

Tak aby, až ze sna proudu

vytrhne mě dlaň tvá bledá,

zdálo se mi, že již k soudu

mě to bílý anděl zvedá.