NOCTURNO.

Sám jsem doma. Nedočkavě

vlastní srdce slyším bíti...

Jakoby teď po vší vřavě

chtělo se mnou promluviti...

O těch, kdož už dotrpěli,

usmířeni hrobů tmou?

O těch, kteří nezemřeli

a přec pro mne mrtví jsou?

Život můj byl samá sázka,

porůznu se leckam schýlil,

život můj byl samá láska –

a já tolikrát se zmýlil!

Vztáh’ jsem ruce na vše strany

do široka daleka,

zřel jsem velké činy, plány –

málokdy však člověka.

Člověka, jenž nenachýlí

přesvědčení nad pohodlím,

člověka, jejž neomýlí,

že se k jiným bohům modlím.

Člověka, jejž nedojímá,

co je milo nemilo,

člověka, jenž mluví zpříma,

třeba by to ranilo.

K němu se vším, co je mého,

co bych neřek’ pranikomu,

do poustevny duše jeho

tiše vejít jako domů,

v oči se mu zpříma dívat,

otevřít mu srdce hned

a tak s ním se pousmívat

na ten širý boží svět!

Sám jsem doma, noc se krátí,

v duši se mi rozjasnilo,

jakobych měl zúčtovati

všechno, co mi v světě milo,

jakoby už po všem bylo,

co kdy v srdci zazebe,

v duši se mi rozjasnilo –

a já vzpomněl na tebe!

A tak prostě, tvým jak zvykem,

ale spolu hodně vřele

chtěl bych ti to říci s díkem,

že tě rád mám z duše celé!

Sám jsem doma, noc se krátí,

je nás málo, ty to víš,

svět se proto neobrátí –

ale ty mi rozumíš!